Vy ani netušíte jak mi tehdy bylo slastně. Byl jsem šťastný
jako malé štěně. Josef Stalin ještě ani netušil, že má na kahánku a Klement,
truhlář z Prahy s krásným německým jménem, že půjde hned za ním.
Nahoře bylo docela rušno, ale mně, dole pod stolem bylo fajn.
Do školy jsem nemusel a prvního září bylo ještě daleko. Seděl jsem tiše jako
myška a čekal, až přistane další známka, jako sněhová vločka. Někdy zasněžilo
víc, někdy, když děda zapomněl, že sedím pod stolem a čekám spadla mi jen sem
tam jedna do dlaně…
Děda byl filatelista a chtěl mě to naučit také. Nebyla to
žádná dřina, děda na to šel hrou, dnes by se řeklo, že přímo vědecky. Opravdu
nevím, jak se to všechno sepsulo. Monako vydalo známky – Verneovky, známky
velké „jako kráva“ a Indonésie snad ještě větší… To všechno,,padalo“ jako
z nebe do mé první sbírky známek z poštovního nebe od dědečka Artura, mého
velkého učitele a ještě většího chytrého filatelisty.
Tak jsem se učil sbírat známky. Pomalu, krůček za krůčkem, od
pohřbu obou státníků až do dneška. A že to je a byla prima zábava pro zvědavého
kluka, to mi věřte! Přišel čas, kdy mě donutili učit se číst a psát všemi
způsoby. Dědeček k tomu neměl
učebnice, ani vzdělání, ale byl mi
příkladem. Každou známku mi představil a naučil mě její řeči, a tak jsme si
povídali, až jsme si nakonec rozuměli a stali se kamarády. Známky byly a jsou
jako droga, ale díky nim se stanete nadmíru zvídavými. Jsou velkou světovou
encyklopedií.
Chtělo by se mi říci: Dědečku, co všechno jsi mě naučil… Co
já jsem se tě naptal na věci, které jsem neznal: Kolik zubů má známka? Kolik
známek máš? Můžu sbírat třeba pralesní zvířata? Sbíral jsem na známkách lodě,
mosty, koně a nakonec všechno. Už to nebylo o známkách, ale o tom, co všechno
známka o světě ví. Co známka, to stránka učebnice.
Upovídané známky! Všechny povídají. Jsou jako čísla v
telefonním seznamu. Stále si tedy s někým volám a ptám se: Není prosím
doma vaše dobrá známá? Známka, která mi schází? Nebo někdo volá mě: Haló Egone,
nemáš právě ty tuhle známku s malou vadou na kráse? A to já už vím, že ji
mám, že jí schází zub, je slabá, razítko není uprostřed, a přesto jsem ji
nevyhodil. Zůstala zastrčená ve starém albu.
To máte jako s člověkem. Sem tam i jemu nějaký ten zub schází.
Nikdo není dokonalý. Známky jsou tím malým klíčem odemykajícím cestu
k poznání světa. Sněhová vločka, co vám sedne na nos zasvědí. To můj děda Artur, starý pan Wiener
z Liberce, vám poslal z nebe známku, která je víc než jen papírový
čtvereček, co se lepí na dopis.
Žádné komentáře:
Okomentovat