Prý to není věkem a snad ani
počasím, nebo tím, že právě bydlíte v Machníně, v Raspenavě, nebo
v Hanychově u tramvaje. Je to prosté, bůh sám ví čím.
Vrátím se od výtahu, od branky
podívat se, zda jsem zamknul, zda jsem dveře zaklapnul. Ani se neptám, kdy se
to zaseklo. Taky mi je už víc než loni a předloni. Raději o tom nemluvím. To
samé je, vzpomenout si na příjmení spolužáků ze základky, nebo sousedů, lidí
hlásících se na ulici....
Bláhovi pod námi, Hradcovi,
Fořtovi, Haluzovi, vedle nás, nad námi hřbitov přeplněný známými. Pod námi
Lankovi, Fučíková, naproti Reichlovi, Kalenští, Makovička, Lexa, Vydrovi,
Braunkovi, Bouškovi, Matouš, Říhovi, nahoře vražední Mrázkovi, Palečkovi,
Šnýdr, Martincovi, Hozovi, Jůza, Mečířovi, Studení, Masopust, Eichler,
Sedláčkovi, Pelant, Jílek… Dost! Dost, mí drazí Machníňáci, stejně vás všechny
nemohu jmenovat. Vždyť jenom ve škole v naší třídě vás se mnou bylo víc,
jak třicet spolu s těmi, co bydleli na Bedřichovce, Karlově,
Hamrštejně....
Vzpomenout si, to někdy pěkně zabolí. Tvář
ano, ale to další je moc podobné tomu – zamknul jsem, zhasnul, zavřel vodu?
Vzal si prášky, pustil slepice, dal kočce, psovi, králíkům? Jak se tomu říká?
Honem! Teď si nevzpomenu. Má to i český název. Němci mají svého -… teď si
nevzpomenu na první písmenko abecedy.
To je pak průšvih. Přivedou vás
domů a vy nezareagujete, natož, aby byste byl rád. Nejste si jist. Snad nás,
vás to nečeká. Vždyť jsme ještě mladí a vzpomenout si není problém. Hlavně,
když na nás nepospíchají.... Jasně si vzpomínám, jak toho starého Němce, co
bydlel nahoře v patře u Matouše přivedli z Bedřichovky. Prý se tam
ztratil a hledal, kde je Machnín.
Faktem je, že pak všechno vypadá
jinak. Posledních dvacet let se svět i v Sudetech změnil výrazně.
Soukromník i stát začali stavět a rozevřely se nůžky –propast mezi chudými a
bohatými. To vše už tady kdysi bylo a stačilo málo: rozeštvat lidi a staré
dobré Sudety byly v jednom ohni. O ničem jiném to opravdu nebylo. Jak málo
stačilo! Zapomeňte a zlo se vrátí…
A protože na všechno jsou léky,
berme je. Na zhubnutí, na tlak. Aby nám rostla bujará kštice, na paměť, abychom
si pamatovali a nezapomněli, dětem a vnoučatům četli, chodili s nimi na
procházky a ukazovali, kde co bylo, co se kde vyrábělo. Běžte s nimi do
muzea, do knihovny na přednášky. Napište rodinou kroniku a nezahazujte
fotky z 1. máje, z výletů, jak
jsme opékali vuřty.
Hloupé je zapomenout ve dveřích
doma klíče, zhasnout a nevyvenčit psa, mít pocit falešného dobra
z nicnedělání. Lepší je bít se s chorobou a věřit ve vítězství.
Žádné komentáře:
Okomentovat