Vy,
co jste poznali na vlastní kůži, jak málo zboží leželo na
pultech obchodů v padesátých a šedesátých letech minulého
století víte, že není možné srovnávat. Pokud něco bylo, tak
v omezeném množství, často po jednom, dvou kusech a v jedné
barvě. Možná že bylo víc, ale v „Bílé labuti“ pražském
obchodním domě, ale v Liberci? V Sudetech v pohraničí?
Jo,
v Pražské ulici byla „Jiskra“ dříve obchodní dům Brouk
a Babka, ale co tam? Co by tam malého kluka- mě lákalo? Snad jen
to, že starší kluci od nás z vesnice, říkali, že je tam
výtah a ti, co čekají na další, mohou, když si dají sklíčko
na špičku boty, mohou vidět ženským pod sukně. A pozor! Některé
jezdí tímhle výtahem i bez trenýrek. To mi na několik dalších
měsíců pořádně rozházelo metabolismus.
Chtěl
jsem to vidět a potvrdit si, že je to hloupost. Trenky nosí všichni,
i staré báby a ty nosí trencle, co se jim odborně říká
bombarďáky. Vím to. Dělali u nás řemeslníci z Chrastavy
novou jímku na wc a já je odposlouchával. Dokonce jsem na to i
šeredně doplatil. Jeden z nich koktal a já to chytil od něho,
jako chřipku. Máma každému na potkání říkala: „Opravdu to
chytil, jako nějakou infekční chorobu. Koktá teď za dva. Manžel
by chlapa vyhodil, ale je to komunista, a starej se bojí, aby nám
ten suchej hajzlík nezůstal v baráku nadosmrti.“ Ženský
se obyčejně smály. Matka pochopila, že je to k neuvěření
a přestala jim to říkat. Já půl roku po tom, co jsme na záchodě
splachovali zatažením šňůrky dolů, přestal koktat. Přešlo to
samo od sebe.
Zní
to blbě, ale já fakt potřeboval zjistit, jak to v tom
libereckém obchodním domě Brouk a Babka, tehdy v lidově
demokratické „Jiskře“, chodí. Zda ženský opravdu chodí
naostro a zda jim tam fouká, když pod sukní nemají nic. A tak
jsem k řemeslníkům dolejzal, čím dál, tím víc. Bylo mi
šest-sedm let a věděl jsem, jak průvan ničí zdraví, tvoří
choroboplodné zárodky, a jak nemocní, co se takhle nastudí, trpí.
Záhy byl ze mě pátrač, indián, co pozná z ohnutého listí,
kdy naposledy kolik dní po sobě a co měl kdo v žaludku.
Při
tom přibližování jsem spadl i s tříkolkou do vykopaného
septiku, kam už byl zaveden odpad. Zkušební provoz byl shledán spolehlivým. Chlapi měli polední pauzu a já myslel, že si šeptají
dole v jámě. Nic se mi nestalo, spadl jsem do měkkého vystlaného papírem. Vytáhli mě, ostříkali studenou vodou z hadice
a vzali na mě od sousedů psí šampón. Máma chvíli brečela, a
pak se smála, že má doma koktavejna a hovnivála, a že měla
zůstat v Praze, že Sudety pro ni nejsou. Bydlela do konce
války na Smíchově a Praha je Praha. Což jsem jí řekl, špinavej
ještě od hovínek, ale skoro bez koktání. Brala to sportovně a
vypila rum, co měla doma na pečení vánočního cukroví.
To
chlapi, včetně toho koktavého komunisty z Chrastavy si řekli,
že to v tom Machníně začíná být průserový a práci
v údernickém tempu dokončili. Táta s mámou se radovali jako
děti, já smrděl pořád, teď ještě navíc tím psím šampónem.
Jiránek mě ve škole posadil k Pomezný, co stále močila
mimo přestávky. Fugr, hrdina třídy, řekl, že to řekne tátovi
a ten to napíše jeho kámošovi Gottwaldovi., abych se nebál.
A
abych nezapomněl, s tím sklíčkem a koukáním babám pod
sukně v Jiskře v liberecké Pražské ulici to bylo nereálné.
A ještě ke zboží na pultech 20. století v metropoli Sudet -
Liberci. Všechno, co za něco stálo, bylo pod pultem, a jen pro
známý. Být na živu můj táta, co taky v té ulici prodával,
tak by mi jednu vrazil za prozrazení státního tajemství.
V regálech vše výměnou za služby a za jiné. A bylo to moc
fajn zajetý, vcelku za lidový peníz. Dosažitelné od kaviáru po
super módní italskou košili. Co je mi dneska platný, že je vše,
že přetékají regály, když na to nemám.
A jak
to chodí dneska? Raději zpět do tý senkrovny a sednout si vedle
periodicky čůrající Pomezný… A i Brouk a Babka je na tom
špatně. Nějak se to kunčafti domákli a výtah netáhne. A to
jezdíval i s obsluhou úplně jak u ,,Bati“. Ale znáte to:
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ani do výtahu v Pražské
ulici.
Žádné komentáře:
Okomentovat