Ta paní byla rozhodnuta do toho jít hned teď, aniž by
sklopila hledí. Vystavila svou tvář studenému větru, špičce soubojového dřevce,
pobídla oře a zaútočila. Pera na přilbě vlála, její plamenný zrak spaloval....
Viděl jsem ji a nemohl nevidět na jejím místě starého pána, Jana Nerudu,
básníka, redaktora v.v., jak buší holí do výkladních skříní pražských
židovských obchodů a mumlá své nesrozumitelné antisemitské kletby. Z krámů
vybíhají příručí.... Vidím tam někde na ochozu hradu Janu z Arku
v hrubé lněné košili, pod ní anorexií poničené tělo, žár očí, co spaluje a
ničí, nahé adamity, blouznivce našich hor, spiritisty.....
Ta paní byla jednou - jedním z nich, co neustáli sílu
větru a rozumu.... Podivuhodná země Sudety.... Místo konání: obchodní galerie
blízko liberecké radnice, předmět: Sudety, metropole severu, město
rododendronů.... Co z toho platí, neplatí? Co vím jistě je, že kůň pod rezolutní
paní, prudce zaržál, postavil se na zadní a paní? „Sudety? Jak můžete obhajovat
Sudety!!!“ Podotýkám, píše se prosinec, rok dvoutisící třináctý.
Žár očí a postoj soubojového koně zajedno s dámou mě
přesvědčily. Je třeba se bít za Sudety: „Paní Sudety jsou zemí, kde jsem se
hned po válce narodil, kde žiji, vy, já, naše děti. Kolem jsou sudetské lesy,
Lužická Nisa je rovněž sudetská, sudetské hory sdílíme s bratry Poláky. Co
mají tyhle Sudety společného s nacismem? Jazykově a národnostně jejich
obyvatelstvo zneužil Kondrád Henlein s Adolfem Hitlerem a vytvořili státní
útvar ošklivého názvu „Sudeten - Gau“. Pojmenování Sudet, se nepodařilo přeonačit
ani panu prezidentu ČSR, doktoru Benešovi. Ani dekret o používání slova – pojmu
Sudety nezahubil slovo, geografický pojem.“
Znovuobjevené jméno se vrací bez „ismů“ do map, průvodců a
nabídek. K cestě do krajů při státní hranici, kde po druhé světové válce
po odsunu Němců směli žít už jenom Němci
ze smíšených manželství, antifašisté a odborníci, kteří byli v průmyslu
nezbytní a ti, co přišli do pohraničí – do Sudet budovat „nový svět“. A bylo
co. U boudy štěkal pes, co rozuměl jenom německy, kočkám se říkalo „mici, mici“,
spalo se pod německými duchnami, německými příbory se jedly německé brambory,
kedlubny a zelí…
Jsem rozený Sudeťák. Nemám
padací most u kalhot a místo ponožek nenosím bílé podkolenky. Jsem občan České
republiky, narozený a žijící v Sudetech. Nemám problém se tím i
pochlubit. Nestydím se být českým hraničářem i Sudeťákem žijícím v Evropě. Bylo
dost vzájemné nenávisti.
Nastal čas přestat živit vzájemnou nedůvěru. Liberec je
metropolí severu, významným městem v Sudetech. Město zmizelých Židů,
odsunutých Němců, Čechů, Slováků, Rómů, Poláků, Vietnamců, všech národů a
národností, které se zde přihlásí k trvalému pobytu bez rozdílu.
Žádné komentáře:
Okomentovat