Jsou
všude kolem nás. Neznám palouk v lese, kámen vedle studánky,
aby tam někde neležel leták ze sámošky. My, co zažili první
samoobsluhy, ten div světa, kde kdosi neznámý nalil mléko do
flašky, takže tam nebyl pult a za ním mlékařka paní Junková,
která stále nalévala mléko z hrnce do přinesené bandasky.
My všichni, co prožíváme div druhé poloviny 20. století a
žijeme i v 21. století, jsme toho tolik zažili! Moc, moc toho
bylo…
Zůstanu
proto u toho mléka z bandasky. Co dřív, kam, kde, od kdy a za
kolik, to jsou letáky. Dřív pěly chválu po kuse a podobaly se
uměleckým skvostům. Dnes jich jsou tisíce druhů, až oči
přecházejí. Přesto nesahají ani po paty těm klasickým,
secesním, kubistickým, těm, na které stačí jen pohledět a
z paměti se neztratí.
Kdo
vzal mé oči a hodil je do schránky, kam mi pošťačky nedávají
poštu, ale dopisy z banky a letáky, kam mám jít, co koupit,
kde a za kolik co utratit. Proč jsem se stal kolečkem v tom
prapodivném soukolí, proč nemám čas číst knížky, proč nemá
můj syn čas si se mnou popovídat? Proč mě vyloží z auta a
nemá čas jít se mnou za branku nahoru po schodech do mého bytu?
Proč se stále víc koukám dozadu? Proč mě hloupý leták
z Globusu tolik vyvedl z míry? Proč sedím zase po tolika
letech na převráceném kýblu u babičky z Mníšku a dívám
se, jak cpe huse do krku za pomoci trychtýře šišky z mouky....
A
naproti v sokolovně, až nahoře u vikýře za otevřeným
oknem řve jak divoké zvíře chlap na svou partnerku. Až po letech
jsem ke svému údivu zjistil, že si říkal Egon Bondy a z Prahy
jej vyhnala snaha najít práci, chudoba a velká žízeň. Sedím
tam u babičky a poslouchám, jak ten pán odnaproti přes silnici
křičí a dívám se na husu, jak se těmi šiškami dusí. Babička
to vidí taky a dobře slyší. Pak řekla: „Má dost,“ podívala
se směrem k sokolovně a prohodila: „Ten nemá nikdy dost?“
a vytáhla huse z krku trychtýř.
Nějak
si nemohu vzpomenout, kde v té době byl bratranec Ivan, teta
Lenka a strýc Karel. Moje maminka ležela v nemocnici na Svaté
hoře a tatínek něco zařizoval v Praze. Svět se točil kolem
své osy, vlaky měly svůj pevný jízdní řád. A stromy? Jak těm
se žilo! Jako včelám, čmelákům a rackům na nádraží
v Turnově, vrabcům na Ještědu a knihám v knihovnách.
Penicilin
nám píchali, televize ještě nebyla, Svět v obrazech byl
větší než Rudé právo. U nás v Machníně před krámem
s potravinami, kde bylo napsané Smíšené zboží, byla proti
vchodu do prodejny vápenná kaluž a do té ohraničené vápenné
břečky každý, kdo si chtěl cokoli v krámě koupit, musel
vstoupit. Ze Švábovy vily zmizely kamsi řecké děti a nahradily
je děti s očními vadami.
Dnes
zůstalo z vily jen arboretum úžasných dřevin a my,
roztroušení pamětníci. Svět je po každé změně hezčí. To
máte jako když vyperete špinavé prádlo. Co z pračky
vytáhnete je čisté, dalo by se říci, jako nové.
Žádné komentáře:
Okomentovat