Vy, velcí a dospělí, na rozdíl od těch druhých, o nich něco víte.
Jsou tu. Stojí často mimo město a není, proč by tam kdo chodil. Kámen tam leží
na kameni, stromy s keři tvoří nepropustnou hráz. Občas tam někdo z
mladých vleze a napíše něco o tom, co se mu honí hlavou.
To neplatí pro Liberec. Před mnoha lety tady vše vypadalo
úplně stejně, jako v městech u Dunaje,
jako někde, kde se staví, kde se klučí les... Něco o tom vím. Léta tam můj děda
dělal správce.
Hřbitovy. Kdo tam rád chodí ať zvedne ruku. A svíčku zapálí.
Tma, tma jako v hrobě, na pustém nádraží....Při zdech tam dokola stojí
dosud velké hroby podobné těm, co si stavěli křesťané na svých hřbitovech.
V Liberci si Židé postavili navíc velkou hřbitovní kapli, márnici a byt
pro hrobníka – správce hřbitova. Tady šéfoval můj děda, hluchý jako tetřev.
Nikdy jsem jej neviděl, že by některý z těch tehdy útlých kmínků pořezal.
Jinak, coby vrátný a klíčník otvíral mohutné dveře návštěvníkům dokořán. Co si
téměř nepamatuji, že by otevíral vrata pohřebním vozům.
Židé v Liberci v tu dobu neumírali. Živí si pořizovali
dřevěné bedny „lifty“ a stěhovali se
pryč. Za hranice. Kdo by taky chtěl umřít, když přežil holocaust? Vrátilo se
jich málo a Liberec už nebylo to město, co znali před válkou. Město na výsost
internacionální, mající genia loci metropole severu…
A nyní? Po válce? Co zbylo po Židech? Vily, domy, parky, továrny,
dílny, obchody, ordinace… Komu by se chtělo cokoli vracet? Nejdřív si jejich
majetek přivlastnili Němci, po nich ti, co dosídlili pohraničí.... Komu by se
chtělo umřít? Možná, co já vím, všem přeživším. Děda na svém hřbitově
v Liberci, pohřbil v sedmapadesátém babičku. A víte, co dělal přes
den? Sbíral známky a já mu pomáhal. Bylo mi deset a do areálu hřbitova jsem se
bál vstoupit.
Čím dál od kaple, márnice a dědova služebního bytu byla
neprostupná džungle stromů, keřů, povalených náhrobků. Z toho šel strach a
já ho měl. Liberecký židovský hřbitov nebyl sám. Bylo i hůř. Tam kde scházela
zeď kolem hřbitova, tam si lidé z okolí chodili pro opracovaný náhrobní
kámen a mládež si tam zkoušela psát neslušná a vulgární slova.
Vnímám vše, co se změnilo po roce 1989 i v Liberci. Škoda,
že děda umřel v roce sedmdesát. Opravila se zeď hřbitova, narovnaly se
kameny, správci dostali odpovídající techniku. Město postavilo svým mrtvým
Židům důstojný památník holocaustu. Židovský hřbitov v Liberci „ožil“ tak,
jako ožívají i ty zbývající po celém Česku. To je pak jiné vzpomínání,
pohlazení, pofoukání rozbitého kolena.
Žádné komentáře:
Okomentovat