Ačkoliv
měl tatínek Bar micva v krásné liberecké synagoze, do
židovského kostela v Praze vstoupil až v roce 1951.
A rovnou do Staronové synagogy. Na hlavu si dal kapesník s uzly
po stranách a mě držel pevně za ruku, a ačkoliv jsem chtěl
všechno vědět mlčel jsem.
O
Židech jsem toho moc nevěděl, ale ptát jsem se styděl. To téma
bylo u nás doma tabu. Že houfně odjížděli do Palestiny vědělo
tehdy každé malé dítě. I naši známí, co přežili, vycítili, že tady zvítězí komunisté a ti nás
nemají rádi. Tak jsem to cítil já, bůh ví, co cítili táta a
máma, strýcové, tety, mí bratranci a sestřenice.....
Ač
se téma holocaustu doma neotevíralo, tušil jsem, že i našim se
stalo něco moc hrozného, a že svět měl skončit o něco dřív,
než jsem se narodil. Hostitelské země Židy vydaly Hitlerovi a
nechaly si za to i štědře zaplatit. Doktoři, zubaři, architekti, herci veřejně v novinách poděkovali za to, že je Norimberské
zákony zbavily konkurence..... V tatínkově případě asi ne,
byl vyučený tkadlec a zrovna v Sudetech se tkalcovalo za pár
korun týdně. Svět měl skončit plynovými komorami, tábory
v Polsku a hrůzami v Pobaltí. A začalo to tím, jak se kultivovaní
Němci zachovali ke svým sousedům.
Lepší
to nebylo v Protektorátu, ani na Slovensku, v Polsku,
v Rusku, v Maďarsku. Tahle společnost arizátorů
skončila tak, jako skončil Řím, Starý Egypt, Řecko,
Mezopotámie. V propadlišti dějin.
Staronová
synagoga, němý svědek „lásky a soužití“ tisíce let v jedné ulici, která byla svědkem tolika pogromů! Teď jsem v ní s tátou,
sedím na lavicích podél stěn a naslouchám tichu, které nás
tehdy obklopovalo jako led, jako sníh. Na co se zeptat? Co mi tak řekneš, táto? Nešlo to. Uplynulo dalších dvacet let a táta zemřel. Odříkávám slova za zemřelé, kadiš... Neznám ta správná slova, která by doletěla k Bohu. Mohu odpustit, zapomenout? Sedím
venku, opírám se o omítku a dýchám, dýchám svěží vzduch... I to je i moje Praha, Židovské město, mosty, ulice, nemocnice, sochy, lavičky i parky. Slunce na obloze, kavárny, květiny ve vázách, malé popelníky
A tady jsem doma, v zemi na hranici za Ještědem, která se právě ukládá ke spánku. Déšť umyl asfalt
na vozovce i kostky na chodníku a pláč dítěte v kočárku
mě vrací do současnosti. Usínám s hlavou na polštáři a sním sen, sen ze kterého se mi motá hlava.
Žádné komentáře:
Okomentovat