Kolikrát
jsem si říkal, odkud se šikana a úplatkářství, bere. Korupce a
všimné… S těmito barbarskými zvyky se setkáváme
v dějinách našeho národa často. Jako příklad nám může
posloužit i příběh z Jablonecka.
Za
vrchností se muselo až na Malou Skálu. Tam sedlák čekal na
vyřízení své žádosti i celý den. Doporučovalo se jim, než
bude vrchností přijat, aby se zastavili v kuchyni pana
vrchního a něco tam „zapomněli“, neboť i tehdy vrchnost slula
tím, že byla jako nenamazaný stroj, který se dá do práce tehdy,
je-li dobře promazán.... A to se psalo 18. století.
Přesto
tihle chudáci šli na zámek s bušícím srdcem.... Hůl
odložili hned za obcí, dýmku nechali hned v první hospodě,
dali si štamprdli na cestu, ústa si vypláchli, aby vzácné
panstvo neobtěžovali.... Již na schodech zámku smekli pokorně
čepici a očistili si boty. Na dveře potichounku zaklepali a
čekali. Byl-li pan vrchní náhodou dobře naladěn, uvítal je
slovy: „Kdo jsou a co chtějí?“, načež jim vytrhl žádost z
ruky a hodil ji na stůl. Ale obyčejně nebyla vrchnost v dobré
náladě a to pak létaly hromy a blesky a často i spis dotyčnému
pod nohy se slovy : „Dnes nemám kdy, přijdou jindy!“, a vyhodil
sedláka ze dveří. Byl-li žadatel vytrvalejší a prosil pokorně
o vyřízení žádosti, potom na něj zařval: „Oni osle! Oni
vole! Přijdou za čtrnáct dní! Jdou jinak jich zavřu!“
V kanceláři
si žadatelé nesměli sednout a byli nuceni vyslechnout všechny ty
osly pěkně ve stoje. A tak to chodilo na všech panstvích. Všude
byl pan vrchní a jemu podobní úředníci, kteří se snažili
zalichotit těm nahoře dárečky, byť by to byla vajíčka, králík
nebo vychrtlá slepice..... Před maloskalským úřadem stál
dřevěný dřevěný „osel“ s oslím hřbetem, kam
posazovali sedláky provinilce. Za selské vzpoury roku 1742 na něj
sedláci naházeli všechna akta, když předtím zpustošili zámek,
správcovu ženu hodili do sudu s kolomazí, obalili peřím a
honili po zámku.... Po takové nádherné pomstě, přišlo
probuzení i potrestání....
To
si pak říkám, když dočtu nějakou tu starou kroniku, jaké je to
potěšení číst, že se to stalo dávno a někomu jinému. Pak jdu
na úřad, třeba na sociálku a zjistím, že mít s sebou
vajíčka, zadní tlapy zajíčka, flašku becherovky, tak by si taky
občas dal někdo říci. Ale to jsou malé ryby. Stavět mosty,
dálnice, letiště, kruháče, zimní stadiony, to bych asi očím
nevěřil, jak mocně se hřbet ohne kapsy plní zlatým ovsem a cennými papíry.
Je
to divné, nic moc se nezměnilo. Dnešní páni se snad chovají
trochu jinak a dávají si pozor, aby je nikdo nechytil za ruku, která přijímá úplatky. Před úřady schází jen
ten starý dřevěný osel s ostrým hřbetem. Není nad
splněná přání, vidět zkorumpovaného pána, jak zaslouženě
trpí. Korupce bolí a je to s ní jako s prostitucí. žel, obě tu jsou stejně, jako chudoba a bohatství - nezničitelné, věčné, nesmrtelné...
Žádné komentáře:
Okomentovat