Není to
tak dávno, kdy jsme Žitavou, bývalým starým malebným českým
městem jen projížděli. V Hrádku nad Nisou, v poslední výspě
Čech se dveře vlaku zavřely a až do Varnsdorfu jsme jen hleděli
skrze zavřená okna vagónů. Vlak sice v Žitavě na nádraží
zastavil, ale na nástupiště se vystoupit nesmělo. Jen nádražáci
obou zemí si předali lejstra, zasalutovali si a družbě národů
socialistického bloku byl konec.
Byla to
ostuda. Žitava už byla přístupná autem z obou výběžků, ale
vlakem to nešlo a nešlo. Až jsme se nakonec dočkali. Pěšmo z
Hrádku, via ves Hartava, Žitava, autem z města do města.
Dnes je
Žitava zpřístupněna i lesem, polními cestami, ale i úplně
novou silnicí, přes Polsko. Co není, může být. Dnes není už
nic nemožné a města v pohraničí sousedících zemí nemají
problém s propojením policie, zdravotní služby, hasičů,
školních programů a mnohé další na koordinaci čekají. Vychází
i společné publikace, knihy, mapy. Jsou tu programy jako například
„Ahoj, sousedé!“.
Není
„problém“ najít si v sousední zemi přátele, životního
partnera, práci, koupit si dům. A proto se nedivte, že jsem do
poslední knížky o spolupráci měst Žitavy a Liberce napsal o
městu Žitavě tento prolog:
„Byla
jsi tam vždy, co moje paměť sahá. Tvá náruč byla odjakživa
útočištěm, přístavem lodí bez kormidla. Pískovcové skály
majákem Ojbína, čisté lesy kol dokola zelenými safíry půvabných
žen saského dvora. Ty pamatuješ víc, než my všichni dohromady.
Město
vysokých věží, otevřených bran, špalíčků českých
exulantů, dělníků i studentů škol, renesančního i barokního
slohu, společných projektů, sil a snah o budoucnost bez hranic.
Mnohého z toho jsme se dočkali.
Jsi
parkem i zahradou, městem zdobných kašen i pohodlných laviček,
písničkou znějící na březích řeky Nisy, která nás spojuje.
Jsi městem obdivuhodného kouzla naší vzájemnosti – pocitu,
který mám, a který je nesrovnatelný s jiným, když usednu
v parku s květinovými hodinami, zavřu oči a sním.
Mám
Tě rád, Žitavo.“
Jestli
je celé sudetské pohraničí, a to myslím naše Ponisí, z kamene,
dřeva, cihel a betonových prefabrikátů, pak Žitava stojí na
úžasném tvárném pískovcovém kamení a tradičním podstávkovém
fundamentu. To, co bylo z panelů, to vám doslova a skutečně mizí
před očima, až se divíte, jak je to možné. Už dávno by byli
ve vzájemné spolupráci Žitaváci s Hrádečáky mnohem dál,
kdyby si „rozuměli“. Jazyková bariéra je asi tím,s čím
zápasí mnoho lidí na obou stranách česko-německé hranice
nejvíc.
Nevím, kolik jazykových kurzů je v Hrádku. V
Žitavě jsou pokaždé dva až tři, lepší už to je ve školách
a mateřských školkách. Aspoň, co mám z doslechu, tak tudy cesta
vede české rodiče a děti mají zájem chodit do škol a školek
Žitavska. Ale nevím, jak česká byrokracie. Divil bych se, kdyby
tu úřední šiml nezařehtal a nenastaly komplikace, jak potom
absolventy zařadit.
Je toho dost, čím se liší Hrádek nad Nisou a okolí od toho
města, které jsem znal před šedesáti lety. Řeší jiné
problémy, a to je dobré, moc dobré...
Žádné komentáře:
Okomentovat