U nás na vesnici se chodilo
pro pivo do Zeleného stromu. Ulicí ke kostelu jsem se džbánkem
nechodil jenom já. Měl jsem tátu v kriminálu, ale zas tak
hrozné to z mého pohledu nebylo, mělo to své výhody. Psala
se raná padesátá léta 20. století a kdo neseděl, jako by
společensky nebyl. Tak nějak to říkala i moje máma, když
rokovala se sousedkou a vařila kafe, prý pro stejně postižený
ženský u nás v obci…
S tím pivem od Zeleného
stromu byla jednou pěkná mela. Kluci Lankovi, Pavel a Vašek, taky
ještě školou nedotčeni, šli do hospody se džbánkem a
cestou zpátky si, stejně jako ostatní, lokli. Jednou, dvakrát,
šestkrát a piva byla ve džbánku polovina. Starší to vyřešil
tak, že pivo do původního objemu doplnil čůráním. V mladším
se ale hnulo svědomí a řekl, že to doma řekne.
Domů došli nachmelení,
potlučení a v rozervaných košilích. Starej Lank pojal podezření,
že není vše jak má být. Když zjistil, že džbánek je plný,
byl si jist. Chlapcům stáhl kalhoty a seřezal je preventivně,
aniž by věděl, co za nektar chlapci ve džbánku přinesli. Když
pak mladší dal do udávání staršího, dostali oba dva ještě
jednou, ale to už jsme stáli my i všichni sousedé v oknech a
podle věku fandili rozličným stranám.
Lank na chvíli polevil, a tak
se stará Kalenská a Makovičková vypravily přes ulici s
diplomatickou misí, aby kluky nechal, že čůrat do piva je
nemravné, ale v jistém okamžiku, když chlapa popadne žízeň
a chuť na pivo je vše odpuštěno.
Škorpioni a lidi přežijí
vše, a proto by správní chlapi měli jít aspoň na rok na vojnu.
Já na ní byl dva roky a ani tehdy jsem se pivu nevyhnul. Pro pivo
se chodilo i s futrálem na žárovku, s tou bílou mléčnou
lustrovou koulí. Mé šílené poznání, co pivo umí, bylo dáno
tím, že spojeno s tekutým mýdlem pění.
Důstojnická jídelna byla
plná skvělého, vybraného jídla a piva. To jsme vozívali
z místního pivovaru a pro nás, obyčejné vojcly bylo pivo do
přivezených nádob grátis. Jedna z těch nádob, velká
bandaska z mlékáren, žel na dně se zbytkem tekutého mýdla,
doplněna zdravým čerstvým pivem, nám po transportu explodovala a
asi hodinu plnila místnosti podle pohádky hrnečku vař. Pěnivý
mok naplnil tři patra jedné budovy dolních kasáren, jejich
nádvoří a pronikl až do prostor výstavních pavilonů LVT. Dál
nevím. Byl jsem spolu s ostatními zavřen do vojenského vězení
v Liberci. Preventivně. To abychom si něco ze zoufalství
neudělali.
Nejlepší pivo bylo v Liberci
v ,,Parlamentu“ v pivnici „Radničního sklípku“
liberecké radnice. Tam naposledy chtěl obnovit zašlou slávu
libereckých hospod Krušovický pivovar. Vyžádali si ode
historické pohlednice k výrobě replik, ale nakonec z otevření
radničního sklípku sešlo. Z jakých důvodů jsem se nikdy
nedozvěděl.
V současné době
finišuje s otevřením (září r. 2014) dravec v pivovarnictví
a nejoblíbenější vařič piva v severočeském regionu,
pivovar ve Svijanech. Jeho pivo ověnčené samými nej- tituly je
zárukou, že proslavená liberecká hospoda v suterénu
liberecké radnice bude čepovat to nejlepší, co je v Čechách
na trhu a tak, jako dříve, to bude v ,,Parlamentu“ hučet. Opět
sem budou chodit studenti university stejně, jako doktoři
z liberecké nemocnice, dělníci z těch nových továren
a úředníci magistrátu na oběd.
Suterén radnice patří
dobrému pivu, obědy nám všem. Že galerie a výstavní síně
patří do jiných prostor, na to už přišel magistrát města
Liberce taky. Ale, že to trvalo, co? Už, aby to bylo, chytil jsem
slinu…
Žádné komentáře:
Okomentovat