Kolem
nás peláší dolů motorka za motorkou. Ten kopeček kolem hospody
U koláče v Jablonném směrem na Mimoň, přitahuje motorkáře
mírou nevídanou. Div se kluci nestaví na stupačky svých
divukrásných mašin a nepřou se rovnou s Pánembohem.
Jde
o to, jak motorku a sebe vyvést rychle ven z města, městečka
a plout po silnicích jako ryba, kde se dá na plný plyn plout
oblohou osudu vstříc. Jsou jako andělé, kapitáni lodí, velitelé
Rudé armády, První jízdní maršála Buďonného. Jsou jako ti
rytíři středověkých bitev na koních i pěších pluhů, jako
panduři. Každý sám jako Sandokan, jak černý korzár, perla
Karibiku, Duch Llana Estacada, Cid, Zoro, nebo Jánošík.
Závidím.
Žádné starosti se stářím. Toho se tihle hrdinové nedožívají.
Jeden každý jako by byl kočka o sedmi životech, žížala, co se
dá rozdělit. Ještě jsem neviděl savce, co umí létat, plavat,
lpět na stromě, co mu srazí vaz… Však i jejich oblek je
skafandrem hlubinných inženýrů, co se noří do Mariánského
příkopu, aby si přivoněli k mořským sasankám a pošimrali
mořského ježka.
Když
motorkáři přidají plyn bojím se, že mi praskne guma v trenkách
a bubínek v uchu. Mám oprávněné obavy, že stačí jen malý
proužek na asfaltu, hnědá tečka od oleje, myška, co se rozhodla,
že už neuteče a bum! Černá vlajka vlaje nad útesem, troubí
hasiči, poslali i vrtulník, ulice vypadá jak o půlnoci. Rudá je
barva asfaltu.
Zastavil
se nejen ďáblův stroj, ale i život pána motorky. Kde jsi byla
svatá Zdislavo? Odešel, jak rychle přijel, nečekal na vrtulník.
V přilbě a kožené vestě vjel náklaďáku přímo do útrob.
Jako Jonáše jej polkla velryba, ale už nevrátila nic. Leží tu
jen jeho motorka, kterou havrani zapomněli s sebou vzít do
útrob rychlého auta, které má svá lepší léta už dávno pryč.
Nejel by s nimi dobrovolně pán motorky za mnoho set tisíc, v autě,
co jede jak šnek a osazenstvo zná jen jednu barvu – černou,
pohřební, ani trochu svatební.
Nepomohla
mu sousedovic svatá Zdislava. Vybral tu zatáčku rychlostí, které
nestačil, přilba mu praskla jako lusk, motorka se naučila létat
kolmo, nahoru, žel bez letových zkoušek rychle, snadno, ale ne
bezpečně. Za zvuku andělských píšťal, si naposled motorkář
zatroubil a nešťastně lehl pod zadní kolo a střed motorky.. .
Potom, co ustal ryk koní pohřebního vozu, andělé přepřáhli a
dali jeho cestě nový směr. Tělo motorkáře, či lépe duše,
která tělo opustila, se vznesla do stratosférických výšek,
odkud pak odplula ještě výš.
Tam
někde končí sny řidičů silných motorek, pánů silnic, co byli
silní jako nikdo jiný. Tam mezi Jablonným a Mimoní, kousek od
hospody U koláče nechali motorku jiným motorkářům a navždy se
s tou svou rozloučili slovy: „Odlétám a nechci žádný
pomník, jsem jenom jeden z vás. Nechci už nikdy být silný,
silnější než strach. Chci zůstat a tlačit kočárek.“
Žádné komentáře:
Okomentovat