Co
lidi jezdí rádo vlakem! Zdá se, že je to návykové a dědí se
jako chalupa v Zábrdí, nebo dům na náměstí ve Frýdlantu,
nebo v Chrastavě. Jsou tací, co vlakem cestují napříč
kontinenty, kolem zeměkoule, s knížkou J. Verna, nebo jen tak
z prostoru do prostoru se síťovkou v ruce. Vlakem, co
supí jako já a zadýchá se, co vezl mě z jednoho kopce na
druhý.
Motoráček,
velká, silná, hlučná mašina, která dřív vjela do tunelu
zoufale houkala jak zběsilá. Brzdila, protože takový tunel před
Frýdlantem není žádná trampolína a pokaždé v něm
„haprovalo“ něco, co muselo už příště být opraveno. Ve
vagonech byla v tu ránu tma tmoucí a kluci lechtali spolužačky a
ty se smály a smály a hlasitě výskaly. A tak se jelo potmě
dlouhým tunelem skoro až do Raspenavy. Dospělí se jen tiše smáli
a rádi by se k mladým přidali.
Bylo
nám všem míň než dvacet, a víc jak patnáct. Když tudy jezdil
do Frýdlantu Franz Kafka, nebylo mu o moc víc. Asi těžko cestou
osahával mladé slečny a dělal, že to ne on, ale pán naproti, co
si četl frýdlantský deník. Samosebou byl psán německy. Kafka se
učil ,,česky“ aby až jednou bude chodit s Jesenskou, ji
uměl aspoň česky pozdravit. Což popravdě ani nemusel, protože
ona, jako všechna tehdejší hezká pražská vzdělaná děvčata
uměla německy jako česky.
Trumpetka
pana konduktéra, vlaječka, mávnutí, trhnutí sebou, celou
soupravou a kola, co zahrabala na kolejích, jako kůň, než skočí.
Sykot páry mi připadal, jako odfukující býk v aréně, který
hrabe nohama, než to monstrózní tělo zaútočí. Vlakem do Brna,
do Ostravy. Nic však není hezčí, než drážní cesta z Liberce
do Černous, via Franco – Frýdlant v Čechách, Višňová tam,
v zapomenutém kraji v Záhvozdí, kde se řeka Smědá
rozlévá, hraje si a dovádí.
A
co náš Franc Kafka, syn starého Kafky ze starého města Prahy? Ve
Frýdlantu, byť to bylo v Čechách, se mluvilo německy jako tehdy
v Praze. Čechů tu bylo pár a to se mělo brzo změnit. Vše
záviselo na tom, jak skončí Velká válka. Němci si byli jistí
sami sebou už sedm století, co jsem přišli. Byli tu jako doma a
hlavně měli kapitál. Zdejší dělníci byli pracovití a navíc
komunisté a sociální demokrati. Potom přišel jeden kaprál
s vředy na žaludku a nenávistí k židům. Naši
sudetští Němci si to špatně vyhodnotili a dali mu všechno. Své
dcery i syny. Byla to ta nejhorší možná volba, za kterou
zaplatili.
Mnozí
se ptali: Sudety a bez Němců? Co bude, až potom někdo bude chtít
od Neumannů, Liebigů látku na šaty, sklo na stůl mezi stříbrné
příbory, lustr ministrovi...? A hle, šlo to. Ti noví vše
zvládali na jedničku. Tak, jako kočka umí příst, tak u Ginzkeye
v Maffersdorfu zvládli koberce noví, do města přišlí z
Moravy.
A
tak to bylo i jinde u tratí. Továrny pracovaly a vlaky nestačily
odvážet hotové výrobky. Výjimkou nebyla nádraží ucpaná
nákladními vlaky – pohádka pro ty, co milovali lokomotivy. Dnes
to už opravdu zní jako pohádka. Továrny po roce 1989 osiřely,
zboží se už desítky let přepravuje nákladními auty a
lokomotivy krášlí soukromé sbírky. To je realita – pohádky
jsou už jenom pro děti.
Žádné komentáře:
Okomentovat