Tma jako v pytli

Víte na co si v noci nemohu zvyknout? Na ticho. Absolutní ticho, kdy člověk neslyší nic. Ticho, které by se dalo krájet.... Ticho jako hluchota, ticho, kdy vzduch kolem nás stojí, čas jako by se zastavil ticho jako žár vysokých pecí. To pak vnímáte i měsíc vysoko nad sebou, jako lampu na nočním stolku, která je na dosah ruky. Ticho psů, co otevřenou tlamou stojí na místě a jsou celí tumpachoví a neštěkají.

Vzduch kolem vás je náhle hustý, tvrdý jak hráz z betonu na břehu rybníka, kde voda padá s vrchu dolů, bez toho, že by křičela a jen šeptá. Ticho, kdy ani auta nejezdí, kdy z okna není slyšet pláč, řeč nosu a otevřených úst, kdy se ticho jako nůž zařezává do melounu a on potichu neslyšně praská podél obvodu a růžová šťáva tiše kape na stůl a ze stolu dolů na podlahu.

Každý jsme tak trochu na hlavu. Každý jinak. Není to slyšet natož vidět a vůbec nyní, kdy každý z nás má v ruce mobil. V noci aspoň chvíli spí i predátoři, ti malí hnusní se zuby po dvou vepředu, postav přejedených těmi, co se včas neschovali a posloužili jako chod těm prvním k obědu.

A vzduch venku stojí, jako stěna z vinylu, co bys ji mohl krájet nožem, sekat sekyrou, bodat bodlem do kolen. Nyní v srpnu léta páně 2014 se nevymyká nijak z kalendáře od jiných letních měsíců.

A teď mi řekněte, jak jen je možné, že tmu respektuje i hloupý komár? Jindy píská a volá spolustolovníky, že našel prostřený stůl.... To všeobjímající ticho ve dvě v noci je paráda. I hodiny přestaly jít, netikají, jen ševelí na tužkovou baterii. Ticho je, že slyšíš vlastní srdce bít a krev téct tělem dolů i vzhůru, kdy se sem tam i zastaví. To, aby si zrovna řekla jak dál.

Ticho je jako špunt, co vyletěl z láhve se šampusem. Víno zašumí a je ticho před bouří. Ticho snad i někde léčí, ticho je v podmořské říši, ticho je nahoře v kosmu, ticho je určitě v hrobu, tichá je vzpomínka na hrdinu, „minuta ticha“ reků v památné dny za ty, co se obětovali a jsou mrtví. Tma se halí do purpuru.

Tichá voda břehy mele. Ticho a tma jsou podhoubím pro bujnou fantazii dětských snů a přání. Mladá dáma i mladý muž spěchají do postele rodičů, kde se přitulí. To jsou ty krásné chvíle, kdy mi tma nevadí a vidím děti tak, jak bych je chtěl vidět celé příští století. Když ne děti, tak aspoň vnoučata. Aspoň k něčemu je ta tma tmoucí dobrá, lidé se lépe poznají a ohmatají. Jeden v náruči druhého se tolik nebojí. Jsem pro noc černou jako bota, snad ještě černější. Svět se pořád mění, a tma tmoucí nemusí být podle poslední módy. Může být i černější.