Udělejte si ten čas, radím vám dobře a nespěchejte,
říká vám srdce. I to moje. Moje byla i trojkolka, radost mého
předškolního věku. Byla rychlá, tudíž jsem spěchal a přejel
leckterého brouka, který mé zběsilé jízdy nestačil uskočit.
Později jsem spěchal na kole, na mopedu, autem,
vlakem, letadlem či lodí… Všichni, co v tom se mnou jeli se
moc a moc divili a ptali se, proč jím tak rychle, proč vstávám
tak brzy: „Co tě honí?“ Měli pravdu. Proč se honit? Nic
neuteče. Šup! a je tu stáří. Tak, jako mech a letokruhy prozradí
o věku stromů vše, stařecké skvrny na hřbetu ruky, vrásky a
bolest v kolenou… Touha létat mě přestala trápit a toužím
vidět lavičku. Je o tom, co potřebují teď hned. Sednout si a
potichu si říkat: Seď chlapče, doma na zadku, seď a aspoň ke
stáří se snaž přemýšlet.
Jaro je za dveřmi a sníh se změnil ve špinavou
břečku. Znáš její řeč? Spěchá a v moři na tu naši
kapičku z Nisy čeká mořský proud a s ním mořské
ryby, parníky a lodě plachetní, veslice rybářů s přídavnými
motory. Ti všichni také spěchají. Ryby, aby nezasmrádly,
obchodní jednání, důležitá setkání. Nezmeškat, být tam
včas. Spěchám, teď hned, dnes, nejpozději zítra… Tomu všemu
jsem i já rozuměl. Čas kvapí, jako pochod vojáka levá, pravá.
Nastupte si, čas běží, vlak, autobus, loď nečeká. Jste tu vy a
čas…
Zkuste to jako já jít lesem, hlubokým lesem, samé
zatáčky, kousek před Jablonným doprava a nespěchejte. Jeďte,
jak říkala moje máma, rekreačně tak, abyste viděli všechno.
Každou tu zatáčku, odpočívadlo, vodu, co teče ze břehu,
kalíšek ze kterého je vám dáno pít. Jeďte tou pradávnou
cestou lesem, kde se budete bát zastavit…. Ne, nebojte se. To
jenom cítíte strach, že tu skoro tisíc let zpátky opravdu
hodovaly a loupily bandy ukrutných loupežníků.
Já se tu cítím jako doma. Vlevo Karlův Ojbín,
vpravo hodovala saská knížata a dýchala čistý lesní vzduch.
Kdekdo tu cestoval koňmo, psal básně a opíjel se v hospodách.
Lituji, že jsem tu cestu nenašel dřív, nesklonil hlavu a nedíval
se k nohám, neviděl tu zelenou krásu kvetoucí trávy,
mravence a brouky lézt pomalu přes cestu. Jsou takové cesty i u
nás, všude, kde čas a spěch nemůže vyhrát. Ale ta cesta do
Žitavy zadem, zadními vrátky kolem Ojbína mi připadá boží,
taková, že vám ji nesmím zapřít. A pokud ji znáte, je jen
dobře. Je tu a bude stále, jen my se na ní vystřídáme. Čas
kráčí mílovými kroky. Nechtějme spěchat, nikam to nevede.
Cestujme časem po svém, o trochu pomaleji. Cestujme tak, abychom
viděli a aby bylo vidět i nás na dosah ruky od Jablonného, kam
kamenem dohodíš, kam šíp zalétne...
Žádné komentáře:
Okomentovat