V době, kdy jsem byl hodně malý,
pár roků po skončení války druhé v pořadí ve 20. století, se Pesach,
svátek osvobození pokořených a zajatců slavil nekvašeným pečivem bez chuti a
zápachu, i přes můj odpor. Spravil to výchovný pohlavek. To u sousedů neslavili
a přesto měli buchty s mákem a povidly. Však se sousedka taky smála, když
jsem si postěžoval, jak hloupě slavíme my. Nekvašený chléb, a to má být
sváteční jídlo. To byly gumové rohlíky snad chutnější. Na stole byly macesy
celý týden a ač jsem protestoval bylo, vzhledem k mému předškolnímu věku,
upouštěno od sankcí. Prostě se všichni chovali divně, a mé protesty tolerovali
se skřípěním zubů. Všem „chutnalo“, jen já jsem macesy pod košilí nosil na
záchod, kde jsem je po kouskách splachoval. Dlouho vířily vodou, než náhle
zmizely.
Dělal jsem to tak, aby si naši
mysleli, že když hodně piju, tak taky chodím hodně na záchod. Nakonec to nebylo
daleko od pravdy. Až jednou jsem na WC potkal tátu. Já měl plné kalhoty macesů
a táta? Ten také. Stáli jsme tam a macesy nám padaly odevšad. Nevím, jak se to
přihodilo, vstoupila mezi nás maminka. Stačil jí jeden pohled a bylo vše řečeno
beze slov.
To, co říkala, nebylo ani o slovech,
o větách. Bylo to o tom, že jsme se tam všichni objali a rodiče zpívali nějakou
veselou píseň v jazyce, kterému prý ani moc nerozuměli, ale zpívali ji
všichni strýčkové a tety, kteří fašistům vraceli jejich nenávist… Mě řekli, že
to bylo naposledy, kdy mě nutili do něčeho, co sami nechtěli dělat. A my, děti
přeživších, už nebudeme muset nikdy dělat, co nechceme. Nikdo nás nedonutí.
Ach, ty macesy. Kupujeme je stále,
rok, co rok a ony se pořád drolí, lámou a škodí na kráse kobercům i linoleu.
Tak či onak, něco na nich je. Možná i na nás, na mámě i tátovi. Brali vše
vážně, smáli se málo, jen výjimečně a dívali se přitom na mě. Jakoby hledali
něco, co skončilo divně. Jinak, než mělo skončit. Když se pak lámaly macesy do
kafe, do melty a bylo kupodivu jedno, zda drobků bylo všude plno. Nevadí to ani
dnes, kdy jíme macesy celý rok. Macesy jsou prostě macesy, jako Solnohrad je
hlavní město Solnohrad. Lidé se mají proč mít rádi. Je to jejich přirozenost.
Tak jako se lámou a drobí macesy všude, kam v březnu šlápnu. Všude jsou
macesy. Nechte si chutnat. Jsou košer, nejlepší kvality.
Žádné komentáře:
Okomentovat