"Nejsem kominík!", musím se co nejdůrazněji ohradit. "Nejsem!", trval jsem na tom i přesto, že můj hlas čtyřletého
kluka nikoho nezajímal. Proč jsem se tak bránil? Bránil jsem se
nařčení, že chodím nemytý, černý, špinavý, jako kominík.
Nejdřív jsem všemu věřil a šel jsem si mýdlem umýt černé
oči. To mi byly tři roky - ve čtyřech jsem se už bránil.
Dospělí se smáli. Patrně jsem jim připadal směšný. Sám sobě
jsem si připadal tak akorát jako – kominík.
Opravdoví kominíci
chodili dva, aspoň u nás na vesnici. Nikdo mě nebude učit
počítat, do dvou umím od narození. Táta to okomentoval první:
„Všechno dělá dvakrát. První dárek rozebere jen, co ho
rozbalí, druhý potom, co si s ním chvíli hraje končí stejně.
Bude z něho kominík.“ Věci
kolem komína jsem začal brát velmi vážně. Každý problém ve
věku čtyř let je vážný. Podcenit jej znamenalo vnitřně
vyhořet a i proto jsem se alespoň začal oblékat jako kominík.
Kdeže jsou
pošetilosti mládí a dva kominíci na jeden komín, sen být
popelářem, kosmonautem. Co si pamatujeme, je stejně jen to krásné
– lásky, vítězství, úspěchy. A bylo to tehdy věcí všech.
Vše se probíralo na pavlači, na schodech, v krámě. Bylo víc
času, nebyla ta prokletá televize a v ní seriál za seriálem. Co
hodin odestála maminka u plotu, co času „prožvanila“ se
sousedkami, co dětských chorob a ženských trápení vyřešila
přes plot zahrádky...
Řeklo se doma a přece to bylo věcí všech kolem.
Dnes jsme chráněni zákony – kdo o to stojí? Já ani ne. Víc se
pak pomlouvá za zavřenými dveřmi a i to je z pohledu čtyřletého
kluka - nepřípustné.
Zdraví vás kominík, co se nakonec kominíkem nestal.
„Nešly“ mu výšky, měl závratě...
Žádné komentáře:
Okomentovat