Machnínský
zámeček. Chtěl jsem jej vidět a jeden z majitelů, přítel MUDr.
Samek mi jej ukázal. Přijeli jsme nezváni a s velkou silou
otevřeli vchodové dveře. Přes špinavá okna mohl návštěvník
jen tušit, co se skrývá uvnitř. Hrůza, devastace, nic, co by se
dalo k něčemu využít.…
Od
té doby se událo mnohé. MUDr. Samek zemřel, zámeček přišel o
okna, o zbytek kovů, dřeva. Blízcí nepřizpůsobiví jej zbavili
identity. Zůstala jen ruina. Dnes není co zachraňovat. Skončili
jsme, není co řešit… Na rozdíl od zámku uprostřed Liberce,
který má šanci, ale i jemu čas vymezil dobu rozpadu.
Zámek
krásou nevyniká, ale je uprostřed města. Co s ním? Zázraky
se dějí pouze tam, kde našli sponzora. Někoho, kdo dá městu
reprezentativní místnosti, prostor pro charitu, pro seniory,
maminky s dětmi, pomoc etnické skupině, sociálně potřebným...
Přepusťme okna, dveře, podlahy i stropy libereckého zámku tomu,
kdo umí hospodařit a kdo je schopen dostát svým závazkům.
Vyhledejme v Čechách, na planetě osobu, která by měla zájem
a z nějakého důvodu by chtěla prezentovat vztah k Liberci
koupí a darem zámku našemu městu. Předem vylučme islamistu,
fašistu, extrémistu a praxi z privatizace majetku po roce 1989.
Najděme
člověka, který by svou koupí a zároveň darem prokázal hold
tradicím a humanismu, které jsou vlastní lidem uplatňujícím
svobodnou vůli a demokratické principy vlády. Při respektu
jedněch druhými by tu mohl vzniknout subjekt – něco, jako
městečko továrníka Liebiega. Ten, kdo by koupil liberecký zámek,
vytvořil by v něm vedle reprezentativních prostor i stálé
výstavní plochy toho, co město proslavilo, osobností, kterým
vděčíme za jedinečnost, které město získalo již před mnoha
lety.
Z bývalé
oblastní galerie vytvořme expozici ztraceného textilního
průmyslu. To, co město dosud
dluží ženám, mužům a tehdy v počátcích i dětem, kteří
tkalcovali ku slávě města a okolí pod Ještědem. Poděkování
Čechům, Němcům, Polákům, všem národnostem, které zde
postavili impérium textilního zboží. Asi to opravdu nepůjde bez
investora, který se rozvzpomene na něco, co jej dosud spojuje s
městem zchudlým, jako kostelní myš.
Hledejme
sponzora. Toho, kdo se nebude stydět za své peníze a vloží je
tam odkud i přišly. Rozhoďme sítě a jako v té pohádce o
zlaté rybce, spoléhejme se, že rybu chytíme. I tímto způsobem
je rovněž možno jít vstříc osudu a budoucnosti města.
Neházejme flintu do žita a pokusme se najít někoho, komu ještě
srdce neztvrdlo. Liberec by se měl pokusit najít člověka, zdroj,
který nám pomůže napravit chyby těch, co prohospodařili náš
společný majetek.
Co
dělat, jak sehnat peníze jinak a nekrást nevím. Vím jen jedno.
Sám od sebe asi těžko někdo přijde, dá peníze na stůl a
řekne: „ Tu máte a berte, nevím co s nimi…“ Žádné
město, ani Liberec, nemohlo vyrůst do krásy bez sponzorů, kteří
naše město postavili. Nehledejme, proč by to dnes nemělo jít,
ale co udělat, aby to šlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat