Každý z nás byl kdesi na skládce, přelézal příkop a potkal se tam s kopřivou a o její žahadla se popálil. Kopřivy jsou všude kolem nás a je s podivem, že hodného nepálí. To tvrdila mníšecká babička jejíž ruce ztvrdlé hrubou prací, byly k popálení kopřivami imunní. Tolik úvod ke kopřivě, u které už dlouho platí, že i hodného pálí.
Ti, co měli ke zvířatům a k jejich krmení
blízko se stali, tak trochu i součástí přírody. Voněli, ano
voněli trávou, mlékem, hnojem, chlebem, mokrou hlínou, kopřivami,
medem, ranní rosou, květinami, sádlem, moukou, kmínem, jablkem i
hruškou, vínem. Ach babičko, těch tvých šátků na hlavě,
sukní, ponožek a punčoch… Já hloupý se jim smál. Na co jsi
sáhla to zpívalo, mňoukalo, štěkalo, předlo, mručelo a smálo
se s první jarní kopřivou, petrklíčem, pampeliškou.
S deštěm, s plným
košíkem prvních kopřiv pro housátka, do polívky... Jen jen je
pomlít do sekané.
Kopřivy pro králíčky, spařené listy, na drobno
nasekané pro housata a kuřata. Hospodář už čekal až kopřiva
povyroste a on se bude moci šlehat – na kolena je kopřiva jako
dělaná. Pálí to jako čert, kůže zčervená, zahřeje se,
vznikne teplo a opravdu to pomáhá.
Kopřiva je s pampeliškou jarní dobrota a
s bramborem a kyselým mlíkem chutná jako božská ambra.
Kopřivou si může každý zregenerovat barvu i krásu vlasu. Tady i
pomáhá bříza. Stará kopřiva je hořká, má chuť domácího
piva, nic bych za to nedal, že v tajném receptu „karlovarská
hořká becherovka“ má na původním receptu svůj podíl kopřiva.
Naše vojenské stejnokroje do šedesátých let
minulého století byly nazývány „kopřivy“. Ne že by pálily,
ale jejich chlup depiloval nohy. Samotná uniforma - sako, kalhoty a
kabát nehřála, ale měla fazónu, styl. Vystřídal je tesil.
Tesilky z umělé hmoty? To snad i ty kopřivy byly lepší.
Tesil, umělé vlákno, znamenalo, nepřibližovat se k ohni.
Přiškvaří se. To u kopřiv nehrozilo. Ale Bůh ví, jak to ve
skutečnosti bylo. Zeptal bych se mníšecké babičky, ta věděla
všechno.
Ale co, všechno vědět nemusím. V tom je kouzlo,
kouzlo žahavé kopřivy, suchozemské medúzy, rejnoka teplých
moří, jedovatého hada, zrádných bobulí, vraního oka… A
přitom kopřiva je jedlá a funkční na všechny způsoby.
Kopretina taky nevoní, ale bezesporu
umí víc jak chrpa, mák červený…
Kopřiva, to je i má mníšecká babička. Dlaně jak
mlýnské kameny, srdce z růží, vlasy barvy popele. Kopřivy
rostou všude, jenom ne na hřbitově, tam by růst neměly. To bych
od babičky ještě dnes dostal pohlavek. Kopřivy
i kopretiny mají svá tajemná místa, zákoutí, kam třeba rok
slunce nezasvítí. Když už jste tam, v jejich rodišti, chovejte
se tiše, přestože hodného nepálí.
Žádné komentáře:
Okomentovat