Kdo všechno si sedne na lavičku

V parku, tak trochu dál od světa všedních dnů. Je to lavička dřevěná, ale není hloupá ani zabedněná. Má dobrou paměť, ale i konstrukci. Je jak ze železobetonu a ten něco vydrží. Chodí kolem ní vymahači, vyděrači, vyděděnci společnosti. Mamky s kočárky, sem tam i odvážní mladí důchodci, studenti, co utekli ze školy…
Lavička stojí a to je mi divný stav. Jak stojí? Prostě je. Nikdo ji nešetří, nemyje, přes noc na ní spí bezdomovci, i ti, co je policajti hledají. Říkám spí. Možná tak od půl třetí v noci. Do té doby na ní kypí život dvojic, trojic. Každý chvilku tahá pilku. Šéfuje tomu ten, kdo dá víc. Platí se tady cash, krabicovým vínem, naturáliemi. Dáma, co obsluhuje nahodilé zákazníky, zbloudilé a zmatené muže ztracené a pošetilé a hlavně všemi opuštěné... Na koho se mám obrátit, komu namlátit?
Lavička ví, co ji čeká. Pláč i milostný vzdech, sténání, špatné trávení, břicha bolení. Kolem ní to vypadá jako v prasečím chlívku. No nic, milosrdný déšť ji občas umyje. Ale tím veškerá hygiena končí. A nejvíc mě štve, když se mění směna a po nočních individuích přicházejí maminky s kočárky a malými dětmi. Mám dilema, koho zavolat, na koho se obrátit.
Lavička zůstává indiferentní, bezpohlavní, prázdná a opuštěná. Není to jen pocit, svou přítomností láká, povzbuzuje, jakoby i volala: „Pojď a uvidíš…“ To si raději sednu na obrubník u divadla, na zábradlí u kostela. Lavička v parku je jako past, mucholapka, květina, co požírá mouchy, ptáček, co loví a napichuje své úlovky na špičatý zobáček a hurá pryč…
Lavička v parku pamatuje velké chvíle odpočinku, malých, skromných lidí, kdysi dávno, krátce po otevření parku. To tu hrála i dechovka a zněly optimistické projevy. Slavil se i 1. máj, sem kráčely lampionové průvody, pálila se tu vatra, dětem se promítaly grotesky. Park byl v kurzu. Z okna se na park díval i ideologický stranický tajemník. Kdysi sem došla i velká voda, co odnesla sebou ryby do Německa.
Jednou v létě, před mnoha lety si na lavičce odpočinul i sám okresní policejní náčelník. To byla jenom epizoda, našli jej městští strážníci a odvezli ho do bezpečí. Prospal se na ní i senátor. Byl to samozřejmě omyl. Sedl si a zasnil se. Sami to ale znáte. Přemohl jej polední žár, něco popil a usnul jako malé dítě. Ale klobouk dolů, je to patriot, i o tom v parlamentě mluvil. Plamenně.
Zapomněl bych úplně, v parku a docela blízko naší lavičky hořelo. To se bezdomovci snažili spálit ty lavičky dřevěné, co stály okolo. Bůh ví, proč tohle dřevo nehoří, jen čadí a páchne jako pražce z pod kolejí, co také nespálíte. Však „kluci“ taky řádili, že tohle je na bezdomovce podraz a že spálí radši své občanky. Kdo by jim věřil, když většinou žádné nemají. Jsou to nepraví Robini Hoodové, páni Sherwoodu a okolí, včetně přilehlých sběren odpadových surovin.
A to si lavička pořád ještě libovala, že není žádný odpadový kontejner, dokud k ní jednou policajti nepřijeli v plné polní. Už od rána na ní zapomněla jedna „smažka“ igelitový pytel s něčím. To něco, bůhvíco, zaujalo jednu zvědavou paní, která se procházela parkem. A protože byla vyškolena televizí v kurzu „Co dělat, když vidím osamělou tašku“ a zavolala hned policii. Ta přijela i s pyrotechnikem. Byla to zajímavá podívaná, ale v tašce nebylo nic, co by nastražili teroristi. A od té doby se na lavičce nic víc závažného nedělo. Ptáci se vrátili do korun stromů, pod lavičkou rostou hromady vajglů. Svět se nezměnil a nezmění, je pořád stejný, barevný.