Jak si je ta naše země kus po kuse nepodobná. Pár minut odkudkoliv kamkoliv a jste na jiné planetě, v jiném časoprostoru, v jiné krajině. Tentokrát byl cílem Bratrouchov. Z Jablonecka kousek snad na sever. Minul jsem Tanvald a proud aut mě nesl směrem k Harrachovu. Krajina se totálně změnila. Je po velkém dešti a vzduch se lépe dýchá. Déšť vyčistil okna. Z lesa kolem zurčí voda v barvě vylouhovaného smrkového jehličí. Na nebi se ještě honí mraky, v dálce je vidět Ještěd, azurová modř, dálné přístavy. Vysoká tráva okolo hýří všemi barvami. Jakoby se příkop stal barevnou stuhou, věncem z vavřínů a koukolu, o vůni lesa raději nemluvím.
Je to jak pohlazení od babičky mozolnatýma rukama. Jako jsem to cítíval za mlada, když otevřela skříň a vůně levandule mě objala. To byl můj Mníšek pod Brdy v domě naproti sokolovně, kde se zrovna hádal a křičel na svou partnerku Egon Bondy a obviňoval ji, že neměli nic k jídlu… Mníšecká babičko, jak jsi voněla! Dodnes cítím slamník, na kterém jsem spával. Naproti v okně stál květináč s mořskou cibulí. Kafe - melta s mlíkem ke snídani a krajíc chleba namazaný máslem. To je ta ta prapůvodní vůně lesa, kdy vzduch stojí mezi stromy a vážky o velikosti letadla bzučí jak podrážděný roj divokých včel. Tak mi voněla Skalka, parcela strýčka Karla Taliána, cesta úvozem, co vedla k ní. Jak jsou si ty lesy tady i tam podobny a zároveň tak vzdáleny.
Les nahoře v Jizerkách žil jak nikdy jindy. Dýchal zhluboka a potilo se mu čelo, dá-li se to tak říci. Na temeni kopce byla absolutní vlhkost a pot z mé hlavy stékal čůrkem. Voda už neměla kam se vsáknout, stékala po listech, jehličí a za límec ať to byl domácí nebo ten, kdo se jako já, přijel jen podívat. Pavučiny z jemného tylu, mokré až zebe, propouštěly slunce jen obezřetně. Pavouk o tom ví a mouchu, která se chytila, pozoruje jen zpovzdálí. To ptáci jsou na tom úplně jinak, křičeli jak na lesy. Přestalo pršet. Mladí si navzájem sdělují, že se přemnožili i dravci a je nutné se před nimi mít na pozoru. Ti je sledují se zájmem a v okamžiku letí dolů jako blesk…
Domky při silnici se choulí jeden k druhému a pomalu se chystají na první sníh s deštěm. V Alpách už nasněžilo dvacet čísel. Však jsou také ty zdejší už na zimu připraveni. Jsou kolem nich hromady naštípaného dřeva narovnané do hranic. Lidé, co tu bydlí, natírají ještě před zimou ploty, okenice, zábradlí, opravují cesty, pouští se i do vchodových dveří. Díry na cestách dláždí kameny. Voda v potoce jim vyšla vstříc a ohlazené oblázky jak valouny zlata se všude doslova válí, jsou jich tisíce. To koně, zázračného zdejšího doktora, vytloukají do silnic kopyty své monogramy a doktor se je snaží uklidnit. Plášť, kterým se halí, cestuje s ním. To lidská touha převeliká sní o štěstí a zázracích.
Žádné komentáře:
Okomentovat