Voda

Z té vody neuvidíš nic. Běží kanály skrytá pod dlažbou a chodníky, občas zaslechneš litinovým poklopem, jak hučí a skáče po čemsi, co jen tušíš. Chtěl jsem původně psát o řece, svobodné a žádoucí mladých těl polehávajících spokojeně na jejích zalesněných stráních. Rozhodl jsem se ale jinak. Řeka, stoka, kanál i v nás.
Ne vždy si můžeme odskočit na její břeh, svléknout šat a jejích chladivých vlnách relaxovat. Častěji se s vodou setkáváme, když splachujeme, myjeme nádobí, když za deště stéká okapy do kanálu na cestě. Ano, voda smývá i naši špínu z namydlených těl pod sprchou nebo ve vaně každý den. Čistíme si zuby, myjeme si ruce, vlasy, pereme špinavé prádlo… I to je voda našich řek. Teče do kanálu a pak do řeky. V tom lepším případě se tam moc dlouho neohřeje a čističkou ztrácí mnohé z toho, co jmenujeme špínou a vrací se k nám toulavou řekou, jejíž splav hučí jako orchestr než začne hrát. Kdy symfonik hladí a zkouší svůj nástroj, zda je připraven, pan dirigent mávne paží a je tu pramínek, který roste a běží. Má vlast. Té řece nikdo nic neodpustí a milovat ji musí. Je každým z nás.
Melodie hladí, vlnky si hrají, pláčou a poskakují. Nemáme nic víc než ji. Jinde jsou řeky větší, mohutnější a slavnější. Na jejich březích se formovaly válečné šiky, na jejich vlnách se houpaly kupecké lodi s náklady drahého zboží. Ty řeky také občas zamrzly. Pak mráz spoutal jejich břehy a přes řeky vedly různé cesty a cestičky. Když náhle led popraskal, a stávalo se to často, mnozí nestihli utéci včas na břeh. Zvony v kostelích po obou stranách toku zvonily a zvonily.
Řeka si tekla dál a čekala, až první jez ukáže lidem na pramici, co kdo umí. Voda v řece není tak často, jak to chceme my, vodou na plavání, hraní s dětmi na jejích březích. Často si víc bere, než nám dává. Nejvíc, když je její koryto po okraj plné vody z tajícího sněhu nebo přívalových dešťů. To z ní jde opravdový strach a z řeky, říčky máme veletok a plné kalhoty. Je, je to tak. Bojí se mladý, natož starý kozák, co leccos u vody zažil. Voda přestává být hodným tvorem, stává se divokým koněm, co se splašil. Je neovladatelná. A děsí. Bere vše, má všechny karty a hraje vabank. Teprve když se zklidní, je s ní řeč. Je zase neskutečně milá. Teče si a zpívá. Jako by to ani nebyla ona, sycena vodou bůhví odkud, tekoucí odkudsi bůhví kam a proč.