Píši Vám, pane děkane, a zdravím do
Prahy. Dnes je to hlavního města od nás z Liberce, co bys kamenem dohodil.
Dopis děkanu Artiského fakulty Karlovy univerzity před 610 lety mohl psát
prakticky předek každého z nás. Co bych mu napsal já? Asi, že mi Sasíci, Vlaši,
Uhři, Leši, už lezou na nervy, a že až bude šéfovat celé universitě, ať je
vypráská z vedení, ať běží kam chtějí, ať si postaví nové Vysoké učení
třeba v Lipsku. Psal bych, že nejvíc vděku od Pražanů, ale i od nás,
venkovských, sklízí za to, co káže v Betlémské kapli. A že mám takové
tušení, že právě tohle mu opozice nikdy neodpustí.
Cítím v kostech, že Betlémka je
setkání s osudem, stran budoucnosti osudové. Ona byla tím českým Hyde
parkem, kde se lámal chleba ve věci věrnosti, ve víře a církevní nápravě,
mistře Jane. Byl jsi mnohým, hlavně doma, trnem, osinou v jisté části
těla. Měli tě rádi, souhlasili, ale vždy se našel nějaký z těch našich
předků, který ti záviděl. Když tu dnes nikdo z nich už není, dovol mi
jednu soukromou otázku. Jsi celebrita, VIP velké Prahy, od Prahy na sever,
východ, západ. Všude se o Tobě ví a lidé leccos povídají, kam až to necháš
dojít. Jsi ambiciózní, asertivní, teď už i kněz. Pověz, jak vysoko, jak daleko,
chceš tu svoji při s vysokým klérem vést?
Znám budoucnost a mám o Tebe, Jene, strach.
Obavy z cest k Bodamskému jezeru, z průvodních listů, z přátel,
kteří ve finále stojí na opačné strany barikády, hranice….
Pokud mi chceš odpovědět, zkus to
stihnout do července roku 1415, mám k tomu své osobní důvody. Však je nakonec
budeš mít taky. Co bys řekl tomu, že budeš ikonou lidového hnutí, povstání, ale
i nové víry? Sice se to všechno něčím podmiňuji, ale nebudu Ti psát nic
z budoucnosti. Jenom se zeptám, jak citlivý jsi na popáleniny. Vlastně už
jednou jsem se hloupě ptal, tak na tohle zapomeň a piš, dokud je čas.
Píši Tobě, pane děkane. Rád bych
věděl, co ženy? To by se Tě dnes zeptal při vstupním pohovoru každý
personalista, i psycholog z nejpovolanějších doktor Freud. To byl sice
Žid, ale s těmi jste spor neměl. To
spíš vlastní si, jak se říká, polínkem přisadili. Takže to shrňme. Dej si, Mistře, pozor na infikovaná klíšťata až budeš mluvit
s lidmi na kopcích a na zmijí rozeklané jazyky přátel.
Co jsem napsal, a co napsali jiní, dokonáno
jest. Dějiny jsou napsány a nakonec se jen sluší poděkovat, za věrnost danému
slovu, za příklad, jak se chovat, za víru danou slibu a za věrnost lidu a za
vše, co lze dnes jen těžko pojmenovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat