Píše se rok 1897. Dvacáté století je
na dohled. Většinou to, co přijde z Paříže je módní, světové. Světová
výstava, móda, pokrok a vymoženosti moderní techniky. Konec 19. století. České
listy starého Rakouska netrpělivě čekají na to, co hýbe Paříží. Konečně došla
zpráva. Právě tam a je první. Ustaven byl klub stokilových s dovětkem
vskutku originálním, že nás to vskutku radostí naplnilo, neboť byl již nejvyšší
čas. Důkazem toho jest, že klub čítá již 45 řádných členů. První slavnostní
banket ,,skýtal oku“ mohutný a hrůzu vzbuzující pohled. Zde teprve mohl
obyčejný smrtelník poznati svou mizernou nicotu. Prezidentem společnosti se
stal největší tlouštík Francie, jednohlasně demokraticky zvolený M. Rubichon
z Cogninu o váze 130 kilogramů. Zastupovat jej v naléhavých případech
byl pověřen místopředseda M. Buquoi z Grenoblu o váze 105 kil.
Zaznamenáno bylo, a za zmínku stojí, že nebylo
zas tolik tlouštíků, tak dobře rostlých Francouzů, aby jim bylo možno vyhovět
v účasti v tak prestižním klubu. Spodním limitem váhy členů bylo 100
kilogramů. ,,Dva nehodní“, kteří si chtěli pomocí do kapes nastrkaných kamenů
ke svým 96 kilogramům dopomoci ku váze 100 kil byli s posměškem
z klubu zahnáni.
Kuchař společnosti, jistý Flomond,
byl zaznamenám při svých 106 kilech jako mladý a velmi perspektivní opravňující
k ,,nejlepším nadějím“. Světová média monitorují děj pařížský mající tak
blahodárný vliv na rozvoj celosvětové – moderní společnosti. Zaznamenala a do
světa se rozšířila zpráva o obsahu projevu páně předsedy spolku stokilových.
Ten vzdor svému humoru danému všech tlouštíkům ,,á prióry“ nešetřil záští a
nenávistí k hubeným svým spoluobčanům Francouzským. Závěrem této zprávy
otištěné v těch nejprestižnějších denících své doby bylo konstatováno, že
president i jeho zástupce přibyli během kongresu o 4 kila živé váhy. Což zas
tak velký zázrak není. Dnes, v moderní době, sledování televizních
programů s sebou nese rovněž konzumaci v nebývalé míře a následné
přibírání na váze.
Získat do prestižního klubu
stokilových nové přírůstky před víc jak sto lety v Paříži, v Liberci,
Machníně, nebo v Jablonci byl problém. V podstatě nebyl čas se
přejídat na rozdíl od dneška. Každým vynálezem ulehčujícím náš život jsme,
přiznejme si – tlustší. Dnes by onen ,,prestižní pařížský klub“ byla schopna
postavit každá druhá – horní – dolní ves. Co s tím si lámou hlavy
povolanější, než ty naše.
U nás doma to chvíli vypadalo, že
nikdy nebudu jíst, a to byl důvod k represím - vyřešilo se pohlavkem a
hodinovým klečením v pokoji u zdi. Tak mě napadá, smí se ještě trestat
zlobivé děti klečením? Nebo se tím moje maminka dopouštěla pohrdání mými
lidskými právy dítěte….
Ahoj Brussele, Paříži, Moskvo, dnes
si vážím svých 118 kil, a tím bych aspiroval ve francouzské prestižní komisi
alespoň na místo v revizní komisi.
Žádné komentáře:
Okomentovat