A víte, že na tom rčení o kostlivci
v každé rodině něco je? Nedávno jsem byl s Janou na zámcích
Ploskovice u Litoměřic a v Zákupech u České Lípy. Tam všude zanechali své
stopy příslušníci vládnoucí šlechtické rodiny – Habsburg-Lotringen. Nakonec
nejen tam. Vždyť se kdysi jednalo o vládnoucí dynastii.
V majetku rodu byly i další statky a
zámky. Patřil mezi ně i Ostrov nad Ohří v severozápadních Čechách. Ty
zakoupil velkovévoda Toskánský Leopold II., který musel odejít
z Apeninského poloostrova v souvislosti se sjednocováním Itálie v 19.
století. Mě zaujala právě trochu jiná toskánská linie rodu Habsburků, jejichž
život se výrazně lišil od života vídeňských příbuzných. Svědčí o tom i to, že
dva příslušníci těchto Habsburků Jan a Leopold se vzdali práv arcivévodů a
přijali občanská jména. Jan zmizel kdesi v jižní Americe, druzí našli
domov v Čechách v Ostrově nad Ohří, u Brandýsa nad Labem. Další i
hodně cestoval a údajně se stal Julesi Verneovi předlohou pro románovou postavu
Matyáše Sandorfa.
Ne všichni byli ozdobou rodiny. Dá se
říci, že mnozí se stali těmi obávanými kostlivci, které straší i naše rodiny.
Přímo ukázkovým kostlivcem Habsburků v Čechách byl Leopold Ferdinand
z Ostrova nad Ohří, který přijal občanské jméno Leopold Wölfling. Dvakrát
se neúspěšně oženil s prostitutkami a určitou dobu žil ve vegetariánsko-nudistické
sektě. Po roce 1918 se ve Vídni živil tím, že prodával v hokynářství.
Zkrachoval a zemřel v naprosté chudobě.
Po vyhnání z Toskánska právě
tihle Habsburkové uvedli v život staré římské rčení ,,Raději
v poslední vesnici první…..“. O co šlo? Exulant Leopold II. Toskánský
prožil zbytek života v rakouském exilu na českém zámku Ostrov nad Ohří,
kde zároveň, a to je právě ono neobvyklé, vykonával funkci starosty obce.
Maniakální zabíjení – lovení zvěře,
tak jak je provozoval na Konopišti arcivévoda František Ferdinand D´Este, už
snad ani nebylo loveckou vášní. Připomínalo spíše průmyslová jatka provozovaná
za účelem vystavit úspěšné ,,lovecké“ trofeje…
Jak vidno, s úchylkami,
závislostmi a podivínstvím se potýkaly i první rodiny v Čechách obdobně, stejně
jako rodiny většiny z nás. Zrušením šlechtických predikátů v roce
1918 se už vlastně ani nepozná komu ,,hrabe“, kdo byl hrabě, komu První
republika přestala říkat jasnosti a velkomožný pane. Kosti se dávno pomíchaly a
dnes se už nepozná, zda patřily chudákovi
z pastoušky nebo majiteli pozemků, zámků a hradů v polovině Evropy.
Žádné komentáře:
Okomentovat