té velké ženě, které patřila duše českého národa. Ach, kam to
všechno zmizelo?
Vaše srdce dotlouklo 7. září roku
1899. Chybělo jen pár měsíců a 24. února 1900 Vám bylo krásných sedmdesát let.
Píši Vám, která jste na pomyslném
žebříku slávy a cti stála o příčku níž, než Němcová a Havlíček. Vám patří sklon
mého pera, Vám jejíž literatura patřila bezezbytku lidu, lidem
z Podještěda. Duši našich rodičů jste probudila, posílila i potěšila… Byla
jste nám věrná, byla jste silou i ženou, plnou a zralou jako klas pšenice,
chloubou země, příslibem bohaté úrody.
Soužila Vás dlouhá oční choroba a
poslední dvě léta i nervové problémy. Skláním se před Vámi, původně Johanko
Rottová…. Vám píši a doufám, že to jednou budou číst i mladí. Připomenout chci
příchozím generacím Váš přínos mládeži, Vaši píli, věrnost slovu i činům.
Pokoru věci lidu a to nejen po obou stranách Ještědu.
Dva roky Vás nemoc nepustila
z bytu na Karlově náměstí v Praze. Až obětavá Anežka Sluková
dozvěděla se od lékaře že Vaše smrt už je neodvratná. Snad jste na ni i byla
připravena. Co jsem slyšel, od smrti
Žofie Podlipské, Vám přítelkyně tak blízké, byla Vaše duše pohlcena stálým
studiem a přemítáním ,,o záhrobí….“.
Dnes Vám nezůstalo utajeno, jak to na
druhé straně chodí. Píši Vám, což asi víte, že i Vaše dílo stále žije.
V něm zůstal Váš zdravý duch, Vaše píle, světlo, Vaše srdce a Vaše mysl.
Jste pro nás i pro ty, co přijdou velkou Karolínou. Kdysi kterési noviny psaly
– buďte všichni, jako ona, paní Karolína Světlá. Váš život, Vaše literární dílo
je studánkou i studnou čisté vody z našich pohraničních hor, kde stále
žijí lidé, kterým jsste dala dar, na který není možné zapomenout.
Žádné komentáře:
Okomentovat