Z celé své duše miluji Vás, a proto
píši Vám…
„Je 3. února deset večer, odzpíváno,
odzvoněno. Teď dají rakev s mým tělem do bedny a o dvanácté opustíme
Petrohrad. Sbohem, má ženo, děti drahé, care nezapomeň. Jsem na cestě uprostřed
noci jasné. Doprovází mě symbolicky jen velitel policie a přítel Turgeněv…“,
tolik z listu Žukovského otci Puškinovu.
Píši Vám a jsem mrtev, zrazený klevetou,
s olovem v prsou, s hlavou pomsty skloněnou… Ano, milý
Lermontove, za tuhle báseň do čtyř let zemřeš ve vyhnanství na Kavkaze při
souboji: „Odkazuji Vám svou velkou ruskou duši, své dluhy, svou poezii…“
Car Mikuláš dostál svrchovaně svému
slovu, které dal umírajícímu básníku. Oba jeho syny Alexandra i Grigorije dal
zapsat do sboru pážat, kde bylo jejich vzdělávaní v plném zaopatření
státu. Na pohřeb Puškina věnoval 10.000 rubů. Vdově určil doživotně měsíční
penzi 5.000 rubů, dětem 1.500. Dluhy, které Puškin zanechal, zaplatil ze svého
osobního účtu. Byly obrovské. Nařídil Žukovskému uspořádat básníkovu
pozůstalost a vydat na státní náklady jeho sebrané spisy – na to car věnoval
50.000 rubů. Vydání rodině přineslo téměř 250.000. Tím byli pozůstalí hmotně
zajištěni.
Natálie Nikolajevna se po tříletém
urputném vdovství provdala za generála Lanského a zemřela v roce 1863. Syn
Alexandr dožil jako ruský generál. Grigorij žil a zemřel na svém statku. Jedna
dcera si za manžela vzala statkáře. Druhá si nejdříve vzala rovněž statkáře, po
jeho smrti se provdala za vévodu Nassavského
a obdržela titul hraběnky z Merenberga. Její dcera, básníkova vnučka se
provdala rovnou do carské romanovské rodiny, vzala si velkoknížete Michaila
Michajloviče.
Hůř dopadli, pokud Vás to zajímá,
strůjci souboje baron Heeckeren a jeho adoptovaný syn D´Anthes – Heeckeren. Ti
byli donuceni opustit Rusko. Zbaveni poct ambasadora a ruského důstojníka
bloudili Evropou. D´Anthes později ve službách Napoleona III. zemřel
v Elsasku v listopadu roku 1895…
Píši Vám, můj život mi nebyl cizí,
můj cit a srdce patřilo Vám, to píše Gogol, Bělinský i Dostojevský. Car i mužik.
„Až po letech po válce na Krymu dojde k navrácení lidských práv milionům
ruských nevolníků, dojde k naplnění hlasu básníka, který o humanitě snil a
stal se prorokem všelidského sbratření.“ To není z mé hlavy. To řekl o
Puškinovi Dostojevský a to není málo, Je to sen o velkém člověku, o velké
humanní myšlence, sen, který postupně nabyl reálné pooby.
Prachem zastřený prapor poezie
Puškinovy se zaskvěl na těle matky Rusi a jejího samoděržaví. Odkaz zcela
ojedinělý je zrcadlem ruského lidu. Odráží se v něm a rezonuje příroda,
ruská duše, jazyk, povaha. Puškinův odkaz je dám schopností obejmout a milovat,
mít úctu k člověku….
To chtěl jsem napsat Vám….
Žádné komentáře:
Okomentovat