Právě tolik jim bylo. Všem, co popřáli, děkuji i za pana
Poláčka. Bože, to je let. 99! Jak se vůbec může člověk dožít tolika let? A
přitom ten první přežil holokaust a skoro celý život prožil v Liberci. A
jakou má krásnou češtinu! A bolavý nohy … Miluje Liberec a krásně o něm
vypráví. Když to šlo, tak se zvedl ze židle šel si zatancovat. Dnes už nohy
neslouží, jak by měly. Za to hlava slouží. Vzpomene si na každého, i toho, koho
potkal třeba jen před nádražím a dal se s ním do řeči.
Taky to umím, ale skákat mistrovi do řeči… A potom, pan
Poláček má skutečně lidi rád. Nemá každý ten dar psát a tak nezbývá než aby si sedlo 66 s 99 a začali vzpomínat, jak
se jim žilo před a po, a vůbec, jak s těmi, co nemuseli, s těmi, co jim to
bylo jedno, kam kdo musí i o těch, co byli vysídleni.
Ano, pan Poláček opravdu oslavil 99 a já ve svých 66 píši
další knížku i o tom, kde koho potkal, co řekl, a co si nechal pro sebe.
Rozhodně se těším na to, co se dovím. Nebyla televize a lidé se navštěvovali,
aby si něco řekli a z toho, co si řekli se pak stalo i velice důležité
sdělení, které ovlivnilo konání – života běhání.
Popravdě, 99 se nabídlo samo a mladší 66 si prostě myslelo,
že člověk je věčný nezničitelný a času
je dost. Není. Člověk je jen z vody, kostí, tmelu a bůh sám ví z čeho
ještě. 66 dnes už ví, že nesmrtelný není nikdo, ale věří, že to bude prima
čtení o kusu života v jednom krásném městě kousek od Prahy…
Jó, Liberec! Už to vidím, jak si lidé o tom povídají a těší
se, na co si ti dva vzpomenou, o čem si povídali…. Opravdu si myslím, že se
toho hodně dozvím, a že právě páně Poláčkovo vzpomínání bude to, co nám schází.
I já, 66, se těším…
Žádné komentáře:
Okomentovat