Byl jsem v muzeu. V Chrastavě, ve městě, které
netrpí nezájmem veřejnosti. Chrastava na Liberecku, to nejsou ale jen dějiny,
přírodní katastrofy, ale i současnost, lidé, kteří tu žijí. Město významných
malířů i prezidentů. Jeden prezidentoval i v sousedním Rakousku. Město, které
se probouzí z ospalého hnízda mimo hlavní silnici na krásné město, satelit
severočeské metropole Liberce, kde se dá žít, pracovat, ale i odpočívat. Jen těch
muzejních expozic od sebe i značně vzdálených je po městě vícero, takže je kam
jít.
Já byl v muzeu místních hasičů, kteří zde mají úžasnou
tradici. Co jsem viděl u zdejších chrastavských hasičů asi hned tak jinde
neuvidím. V prostorách, které nemají ani věhlasná centrální muzea jsou
mimo jiné k vidění staré, prastaré, stařičké, vetché, ale i korpulentní
hasičské vozy, kočáry srovnatelné s kočáry jeho velebnosti.
Viděl jsem pár kočárů. Na těch chrastavských sice převládala
červená barva nad zlatem a polstrováním, ale jejich příjezd vítali lidé u ohně
víc, jak kočár samotného biskupa. A té
mosazi, šroubů, ručně řezaných matic, trubek, koleček a šoupátek! Nevěděl jsem,
na co se dřív dívat. Kdyby tak uměli vyprávět! Co vůz-kočár, to dějiny jedné epochy
18. – 20. století.
Války, povodně, ohně, katastrofy, živelní pohromy. Síla a
obětavost, snaha pomoci, vůle postavit se zlu a dát naději. Madla pro ruční
pumpování, nahoru dolů a pořád znovu a znovu. Lidé vodu pumpovali, podávali, běhali
s hadicemi, strhávali ze střech tašky, rump, rump, sekerami a háky
bušili do hrázděných stavení našeho
pohraničí. Přijeli hasiči. Ohnivý kohout požírá střechy a hasiči hasí,
stříkačky stříkají…
Ach, ty jejich nádherné vozy! Tady v muzeu stojí, jako
sochy, bez hnutí. Co je z mosazi, tak se třpytí, jako nové, původní,
zánovní. Když přimhouřím oči, tak je vidím. Kolem zástupy lidí, které požár přilákal.
Je po ohni. Doškové, šindelové střechy a v komínech zazděné dřevěné trámy
- odjištěné bomby. Dům vedle domu přichystaná past a oheň přichystaný ochutnat
prastaré trámy.
Hasičský vůz první generace, kouzlo a šarm. Ne, nelze jej
srovnávat s dnešními super hasičskými vozy. Tenkrát, ale i dnes, když
vidím starý „hasičák“ jsem na výstavě prastarých aut. Okouzlující podívaná.
Ty staré kočáry sem patří, i dostavník, bryčka, starý původní hasičský vůz, tak
jako prosklenný pohřební vůz plný andělíčků, kočár v oknech
s palmami.
Ano, to vše na dvou až čtyřech kolech tažené koňským
spřežením. Rychle, rychle, aby v čas byli v cíli, nebo pomalu, když je po
ohni, aby je viděli. To je kočár – vůz hasičů, jejich stříkačka tažená koňmi
musela k svému cíli vždycky spěchat. Lidé tam na ně čekali.
Dnes stojí v chrastavském muzeu, hojí si utrpěné šrámy a
chlubí se. Právem. Byli ve skutečném boji. A chrastavští se mají čím chlubit.
Vedle krásného města i tímto muzeem, které jim ostatní závidí...
Žádné komentáře:
Okomentovat