Jak moc rád vzpomínám a vracím se! Když zdravíš, tak se jim
dívej do tváře, otevři víc tu pusu a hlasitě říkej: Dobrý den…
Už opravdu nevím, zda byla maminka spokojena, ale sousedky jí
říkaly, jak krásně ten chlapec zdraví. Ne, že by na tom stál svět, ale maminčin
byl v tomhle jednoznačný. Zdravit hlasitě a dívat se tomu koho zdravíš do
očí. Tak tohle jsem zvládl ve čtyřech letech rozhodně dřív, než uvázání
tkaniček od bot do smyčky.
Mí drazí sousedé, být synem maminky, co přišla osídlit
pohraničí po Druhé světové válce z Prahy bylo pro už čtyřletého kluka vysilující.
Maminka vyžadovala mou stálou pozornost. Byl jsem její ozdobou, broží na jejím
paletu, jarním kabátkem. Musel jsem ladit k šále, k nákupní kabele. I
to jsem postupně zvládl a byl mamince tím, čím mě chtěla mít. Předoucí kocour na
rohožce, který ví, co se patří a nechá se od návštěv pohladit. Mňau, lízátko
prosím rovnou do pusy…
To mi vydrželo tak do šesti. Ne, že bych přestal sousedky
zdravit a koukat se jim do očí, ale poučen nemravnými spolužáky z první
třídy, snažil jsem se dívat sousedce už ne do očí, ale o něco níž, tam, kde my
muži máme někdy od desíti let chlupatá mužná prsa. To mi zase vysvětlil otec,
který mě zastihl jak rozpačitě hledím v koupelně do zrcadla a ptám se
sebe, kde je mám? Ženský je prý mají trochu víc masitý? Zdravit je musím, jsou
to sousedky.
Vracím se zpátky, a prodírám se houští erotických vzpomínek.
Hledám to, co mi pomohlo vydržet a zařadit se mezi lidskou pracující společnost.
Tomu posloužila škola a nejvíc se na mé převýchově podílela dvouletá základní
vojenská služba. Život v kasárnách, v oděvu potlačujícím touhu ze zelených
kopřiv… Zda kopřivy opravdu byly základním materiálem při výrobě vojenských
kalhot nevím, ale depilovat chlupy na nohou to umělo velmi dobře. Na vojně jsem
byl také nucen ke slušnému pozdravu.
Ruku do pravého úhlu, dlaň dolů, prsty ke znaku republiky,
hýždě stažené v tenkou vertikální čárku. Oči! Kam s očima? Asi k zástavě?
Každá rada drahá. Nikde kolem žádná filmová hvězda, nebylo kam se dívat, co
obdivovat. Zdravit, zdravit. Pokaždé jinak, ale zdvořile tak, aby věděli, že
nepotkali nějaké selské poleno. Kapišto?
Jak maminka zestárla, tak
už moc nebazírovala na tom zda hlasitě zdravím. Víc ji zajímalo, zda jsem se
zeptal souseda na zdraví, zda jsem byl na pohřbu jinému a zeptal se na zdraví
dětí a jak se jim daří.
Dnes, když se vracím a maminka tu už není,
přesto dál hlasitě zdravím. Dívám se přitom do očí dětí, jejichž maminky i
babičky jsem rovněž zdravil. Žije tu kolem spousta lidí, které nevím kam
zařadit. Mě si už nevšímají. Zestárl jsem a oni nikoho cizího nezdraví. A proč
taky? A sousedské vztahy? Existují, ale nestojí už na tom, jak kdo koho hlasitě
pozdraví a zda kouká rovně, přímo do očí.
Žádné komentáře:
Okomentovat