Jen málo hotových výrobků z libereckého kraje doznalo
tak strastiplný sešup z bedny vítězů k těm dolů, co jako poslední zametají halu. V té velké
industriální knize rozvoje Rakouska-Uherska mají Vratislavice u Liberce a
majitel továrny na koberce, tolik místa, jako třeba pan baron Škoda
z Plzně. Stačilo 150 let a v Andalusii a v Gruzii si věší na zeď
místo fantastických koberců od nás opět větší rohožky z Číny a
barvotiskové plakáty z velké ceny Monte Carla.
Časy se mění, princezny se vdávají za fotbalisty, místo
vlněných ručně vázaných koberců se jim hrnou linolea od zdi ke zdi. Víte,
nevíte? Koberec patří i mezi věci, nezbytné pro muslima, když si krátí čas
modlitbami a aby si neotřískal kolena, klečí na koberečku v pohodlíčku a klátí
se k východu.
Jsou jistě i zajímavější příběhy s koberci od samého Ginzkeye, mající své kouzlo. Stalo se, že císař pán spatřil svůj portrét na
koberci, po kterém budou šlapat neotesanci v botách od oleje. Císaře pána
to rozhořčilo, a dovedlo k závěru, že pan podnikatel by spíše, než
šlechtický titul měl dostat na zadek. Jak řekl, tak učinil a milostivě odpustil
Ginzkeyovi tělesnou část trestu.
Já osobně viděl mnoho gobelínů na zdech paláců a zámků, neboť
gobelín už svou tloušťkou není vhodný ke šlapání, ale co si někteří spoluobčané
pověsí na stěnu jako jejich náhradu– to svět neviděl. Kovral žluto modrý,
v záři zářivek třpytivý až nablýskaný. „Vybroušená“ jakost umělé příze na
lakované mřížce vhodná do čekárny na nádraží zdobí hlavní stěnu zbohatlíkova
bungalovu a naproti visí něco, co má ke gobelínu o milimetr blíže – originál
turecký přehoz na postele v rudém, sametovém gardu. Minarety a chrám sv.
Sofie vedle českého nezničitelného kovralu.
Bytex Vratislavice. To byla říše pohádek, ale i těžké práce.
Pracovaly zde celé generace rodin. Umělci si pokládali za čest pracovat pro
Ginzkeye. Wiener Werkstaette pravá secese, funkcionalismus. Jestli jsme
něco někdy vskutku uměli, tak to byl
vratislavický koberec. A nebylo to jen tradicí. Lidé si téhle těžké práce vážili a nechtěli ji ztratit ani po
roce 1989. Ale paradoxně vstup do Evropy znamenal konec jedné tradiční výroby.
Dnes je koberců v Čechách dost, ale ne těch slavných
vratislavických. Na ty si budeme muset počkat. Jejich doba přijde tak, jako doba
blanických rytířů, poctivých šenkýřů, pekařů a nezištných politiků a státníků.
Žádné komentáře:
Okomentovat