Doma je doma, za pecí

V prosinci roku 1968 jsem se poprvé oženil. Nic nehledě na to, že příliš mlád a v polském obleku za šest stovek československých. Z toho manželství, ze kterého nemám ani fotografii, i tak vzešel syn, kdysi nejmladší universitní profesor.

Chci se ale vrátit k té polské ,,modré uniformě“, obleku, ve kterém jsem řekl své první ano. Konfekce budila v té době oprávněné obavy. Ne ovšem konfekce polská. To jsme ještě byli  za bratry s Poláky, Jugoslávci, Srby a Chorvaty. Kdeže ty doby, kdy se nosilo slovanství, jsou? Pár let zpátky jsme ,,tleskali“ leteckým útokům na Bělehrad, uznali albánské Kosovce pány nad místními Srby a nyní viníme Poláky z toho, že do všeho, co k nám dovážejí, dávají posypovou sůl, zapšklá vajíčka a kafilerní zvířata. Počkejme si, jak dopadne výběrové řízení, volba toho, kdo má dostavět atomovou elektrárnu Temelín. Česko-ruské konsorcium to asi nebude. Ale nechme se přesvědčit. Zázraky se dějí i v 21. století.

Zatím se úspěšně bráníme vstupu do Eurozóny nepřijetím eura, jako společné měny větší části Evropy. Co je pro nás lepší, ať posoudí dějiny, ale sebestředného prezidenta, zaslepeného vlastního moudrostí jsme se demokraticky zbavili volbami nového. V televizi ukazujeme amnestovaného vraha, který po sedmnácti letech kriminálu nevěří svým očím, když mu reportér ukazuje, co stojí v Praze značková bunda, taška přes rameno, košile. Ano, jde o vysokou kvalitu nedostupnou pro ty, co stojí fronty na sociální dávky v každém městě, každý den, každou hodinu.

Prezident Havel v novoročním projevu po vítězné ,,sametové“ revoluci dramaticky oznámil občanům nezadluženého Československa, že naše země je nemocná a na pokraji krachu.  Velmi by mne zajímalo, co by o ní řekl po více jak dvaceti čtyř letech restaurace kapitalismu v Čechách. Vzpomínám, když letěl nad bratislavským sídlištěm Petržalkou, jak sliboval nedopustit více takových sídlišť…

Jsou mezi námi jedinci, jimž břehy naší lužické řeky Nisy, jsou příliš blízko od sebe, a tudíž, velká loď podnikatelského záměru po této řece nikam nedopluje. Ať si tedy zkusí štěstí na třeba na řece jménem Temže, jako já v prosinci v roce 1968 v polském konfekčním obleku. Ať zkusí volání dálek, vůni mandragory. Možná to nevyjde, ale svět se nezboří, vrátí zpět. A doma? Doma je, ať se tu sváří, či nesváří. Doma je doma, za pecí, na břehu Lužické Nisy.