Psal se rok 1975 a můj tatínek, už ani nevím po kolikáté
žádal o telefonní linku. Žili jsme v Machníně, vesnici, která se stala
okrajovou součástí města Liberce. „Tak snad to tentokrát půjde rychleji“,
povzdechl si táta a žádost odeslal. Žel, nestalo se. Došla obvyklá odpověď, že
z kapacitních důvodů litují, ale nemohou...
O něco později se stalo, že za tatínkem přišel jeho spolužák, tuším, že se jmenoval Absolón. Pracoval právě tam, kam tatínek adresoval své žádosti a
ten mu narovinu řekl, že u jeho jména je černý puntík od pracovníka státní
bezpečnosti a to znamená – žádný telefon, máme k tomu své důvody, jedná se
o nepřítele socialistického zřízení.Černý puntík u jména nejhodnějšího člověka na světě, mého tatínka!
O několik málo let později se otec dozvěděl, že pokud si
koupí telefonní sloup (!) a zaplatí jeho zabudování, pak se dráty za slušný
obnos natáhnou a může se telefonovat. Stalo se a ledy se hnuly. Sloup dodnes
stojí v rohu zahrady MUDr. Rosínové v Machníně, naproti domu pana
Jirsy. Měl by být označen jako relikt doby, kdy si mohl kterýkoli úředník na každé možné pozici dělat v podstatě co
chtěl pokud se zaštítil třídním bojem s reakcí.
Jak mnoho se od té doby změnilo v technice,
zdravotnictví, ve vědě a vidíte. Omezenců na světě neubylo. Myšlení lidí příliš
se nezměnilo a žádat o cokoli závisí i dnes na samolibosti úředníka, jeho
chamtivostí a nenažranosti. Tehdy se zaštítil ochranou před nespolehlivým
občanem, dnes „evropskými normami“. Nějaké zdůvodnění se vždy najde.
Sloupy si už kupovat nemusíme a černé tečky? Bůh suď, kdo nás
odposlouchává a kam co si píše, protože tajní agenti nadále existují, dělají
svou práci a bojují.
A telefon? To jediné by se tatínkovi asi moc líbilo. Připadal
by si dobře, jako, že svět pokročil a lidi mají jiné starosti. Já si nejsem zas
tak úplně jist. V jisté fázi pokroku jsme, ale zatím přešlapujeme na místě
a víříme prach a děláme si schválnosti...
Žádné komentáře:
Okomentovat