Kytičky

Věřte nevěřte, bejvával pod Ještědem koncem března už od zimy klid. Venku nic moc, ale těch teplých 14-15 stupňů tepla venku bylo. Mě bylo o více jak padesát let míň. Nevím jak vy, ale já tehdy chtěl kolo. Kolo víc, než encyklopedii. Po válce bylo všeho málo. Jó, kdybych chtěl terénního Ferdinanda nebo vagón hutního železa,  s tím by rodiče starost neměli, ale kolo a encyklopedie byly ,,úzkoprofilové“ zboží. V podstatě nebylo nic, ale ,,v globále“ jsme měli všechno.

To kolo, o kterém se mi zdálo, bylo značky Eska… Bylo, sice bez přehazovačky, ale vydrželo mi 30 let. Byl březen a kolo patří ven. Kam z Machnína? Jsme sice střed Evropy, játra Československa, ale kdo jel v té době autobusem z Liberce do Prahy na Záskalí (český Semerink) viděl nevídané, jak zleva, tak zprava, podle toho, jak se autobus nakláněl ze strany na stranu.  Všude kolem žluté moře, petrklíčů ráj. A tam jsem s Rudou Rejchlem vyrazil po stopách lovců orchideí.

Když kytičky, tak do Lukášova na fialové krokusy. Z Machnína, co by kamenem dohodil. Němci dálnici z Berlína do Prahy nedostavili, ale polský Budimex silnice od Chrastavy až po Turnov ano. Ale protože jim to trvalo pár let, tak na jejich staveništích z jara rostl zlatý podběl. Ten rostl rovněž naproti hradu Hamrštejnu. Rostl tam divoce i vous svatého Ivana. Nevím sice proč, ale i teta riskovala pokousání od jedovaté zmije, aby léčivý vous utrhla.

Ač chválím kytičky, narazil jsem přímo tady na ,,zmijáka“, lovce živých zmijí, který je chytal téměř holýma rukama, což ve mně, žáku základní školy, vzbuzovalo srovnání s kapitánem Achabem bojujícím s Moby-Dickem – bílou velrybou. Osobně hady považuji za nejnebezpečnější lovce současného světa. Nic na tom nemění osvěta hazardérů se životem. Jedním z nich byl i onen ,,zmiják“ zpod Hamrštejna, který lovil holýma rukama, posilněn vratislavickým pivem.

Vyrostl jsem na březích řeky Nisy a vím toho dost i o rostlinných predátorech, kteří si osvojili břehy řeky a pro které ji nebylo možno ani spatřit. Křídlatka japonská… Co to stojí sil, peněz a námahy spojit se, vymýtit nezvaného hosta a poslat ho na onen svět! Pamatuji po velké vodě z roku 1958 vysoká bodlačiska, co vyrostla na zatopených lukách u SVA v Hrádku nad Nisou v Loučné, na chmel, který rostl na Liberecku a na Jablonecku divoce u nádražních zastávek. Tam vystupovali studenti česáči z chmelových brigád, a sem tam jim nechtěně upadlo pár hlaviček chmele, a který tu divoce roste do dnešních dnů.

Kytičky… To je vlastně i kontryhel, co jsme ve škole sušili na půdě, pampeliška na domácí med, kopřiva pro králíky a na mytí vlasů, přeslička samý křemík, sedmikráska, sněženka, bledule, konvalinka, petrklíč…

Je duben 2013 a venku leží zbytky sněhu. Když mi bylo deset, bylo mi líp. Už je na čase postavit vysoké olše proti větrům. Byl o tom kdysi za mého mládí hezký film. Už by s tím počasím měl někdo něco udělat, nebo nakonec bude pravda, že pokud nám to červenec a srpen nezkazí, budeme mít letos pěknou zimu.