Když o prázdninách v Machníně padaly v noci hvězdy,
bylo nám kolem šestnácti let. Jarda Kalenský, Ruda Reichl a já jsme spali u nás
na zahradě v dřevěném altánu. Spali, no říct se tomu taky tak dalo. Spíš
nespali. Perseidy padaly každou noc, výkonný magnetofon Tesla Sonet Duo hrál
celý den. Až se dnes divím, že soused Láďa Novotný regoval střelbou ze
vzduchovky na nás, přes den se jen pomalu pohybující stíny, jen jednou. Byli
jsme snadný terč. Utahaní, nevyspalí, ale šťastní z krásného a dokonalého
mládí. Šťastnější prázdniny už jsme neměli nikdy mít. Ani gram tuku navíc,
svobodní, bez závazků a spojení ve všem, co jsme dělali.
Udo Jürgens, rakouský zpěvák v té době uřknul svět písničkou
– Siebzehn Jahr – Blondes Haar. Byla i o nás, o světě, který se nedá sevřít
železnou obručí, hraničními přechody, penězi, stářím, nemocemi…. Náš svět byl
náhle světem modré oblohy, ranního holení, mastného hřebenu a hudby, která děsila sousedy svou hlučností.
A Machnín? Vesnice ztracená mezi poli byla naší poslední
velkou štací než přijdou příští velké věci a dospělost. To už se už každý sám
pokusí lovit ve velkých řekách, plout na velkých lodích, létat v těch
nových „tučkách“ co mají vrtule nahrazené turbínami a burácí nám nad hlavami.
Dnes ještě ne. Maminky se o nás bojí a dělají, že strašný magneťák neslyší. On
řve a my jsme mladí vlci a lvi. Draví, neposlušní a hladoví…
Paní Kalenská měla zabít kohouta. U nás na vsi měl kohouta
každý. Kohout překřičí i zvony na kostele, kohout, to je občas i trápení. Došlo
to tak daleko, že v rámci ztrát se doma tiše dohodli kohouta zabít a
polovině obce ulevit. Kdo se to dozvěděl poslední, byla stará paní Kalenská,
vykonavatelka ortelu.
Kohout kokrhal a nic netuše běhal po dvoře. A že jsme my tři kluci
byli něco, jako ti čtyři mušketýři, vzali jsme porážku kohouta ochotně do svých
rukou. Nebyl to první kohout, co přišel u Kalenských v Machníně o hlavu. I
proto bylo vše v mžiku připraveno. Později, v Londýnském Toweru, u
popravčího špalku jsem si to živě připomněl. Babička Kalenská dovlekla těžkou
sekeru, špalek stál u kůlny, provaz jsme hodili odsouzenci na krk a teď bylo na
nás, kdo bude držet kohoutovi hlavu na špalku a kdo kohoutovy nohy.
Za boha si nevzpomenu, kdo sekerou ťal. Tělo bez hlavy se
vzneslo vysoko nad dům, přeletělo jej a dopadlo do zahrádky s mrkví, možná
s cibulí, snad i s petrželí, jen očistit a šup s ní do polívky.
Mé podvědomí vymazalo podrobnosti, až na to, že jsme byli na svou práci nepatřičně
hrdí. Vše, co jsme dělali, jsme si pochválili. Byli jsme na vrcholu sil a svět
nám ležel u nohou. Cítili jsme se svobodní, neporazitelní, velmi silní a
pracovití.
To dělaly ty vodopády padajících hvězd. Celé roje nám padaly
k nohám a plnily naše přání. Už jsme ani nevěděli, co si přát, svět
opravdu patřil nám a nebylo, kdo by nás vrátil na zem. Nic nebylo nemožné a
věřili jsme, že svět dospělých, až my ho budeme žít, bude úplně o něčem jiném,
o zázraku, o nás. Opravdu jsme byli jako oni slavní mušketýři, kteří žili jako
my tři sen – jeden za všechny, všichni za jednoho….
To byly naše poslední společné prázdniny. Rok na to Jarda
onemocněl rakovinou a Ruda odešel na lesnickou školu do Brna. A v říjnu,
kdy jsem rukoval do základní vojenské služby, Jarda umřel. Náš svět byl určen
zákony, které padající hvězdy nezměnily. Kam se poděl Ruda, nevím. Snad žije
v Jablonci nad Nisou. Možná.
Žádné komentáře:
Okomentovat