Kámen nevoní, dřevo ano. Dřevo... Byl-li kámen první, co vzal
pračlověk do ruky, tak to druhé bylo dřevo. Víte, jak voní borovice?
S chutí bych se zakousl. A co teprve, kdybych měl sanici jako opočlověk!
A dál? To už šlo samo. Dřevo na Noemovu archu. Dřevo ze
stromu, co na něm rostlo jablko pro Evu. Dřevo na prak biblických bojovníkům,
na rošt prvním křesťanům. Dřevo na kříže Spartakovcům, Ježíši z Nazaretu,
na gilotinu. Dřevo ze kterého se dělaly stoly, lavice, židle, jídelní misky,
vidličky a lžíce, palisády a strážní věže, šípy, oštěpy, pažby a rukojeti dýk.
Dřevo slouží i jako dveře, rámy oken, krovy, schody, podlahy i zábradlí. Ze
dřeva mohou být i boty, první letadla a celé generace lodí, vozy, dětské
kočárky.
Dřevo voní. Pokud jste byli na pile, v dílně truhláře.
Dřevo je krásné, zvýrazněné suky a letokruhy. Dřevo to jsou i dětské hračky,
kačeři, bubeníci, šašci, co jsem za mlada tahal za sebou. Ze dřeva se dělají i
dýmky, hrací kostky, kredence i šifonéry, hudební hrací automaty, housle, violy
a čela. Má první výzbroj, jíž jsem čelil výzvám světa byl dřevěný meč a štít a
samostříl. Ze dřeva byla i první tramvaj, co jezdila napříč Prahou a pak u nás
doma v Liberci. Ze dřeva jsou šuplata i rakve, celé to poslední vybavení.
Dřevem se topí v kotli, převážně ještě na vesnici. Tam
ocení význam dřeva a každé prkno uloží, protože jeden neví, kdy přijde ta
správná chvíle a potom - hodí se. Tak, jako berle, nebo hůl. Ty se rovněž
nevyhazují. Stane se a člověk se bez nich neobejde. Nevím proč, ale říká se
ťulpasům, že jsou dřeváci. Chápu a nechápu. Vždyť i ten Pinokio ze dřeva a
s dlouhým nosem byl chytřejší, než kdekterý můj soused, který by měl co
závidět. Ze dřeva byla i bedna kapitána Flinta plná pokladů. Abraham Lincoln
měl pusu plnou dřevěných implantátů.
Dřevo voní. Voní po lese i po pralese, voní léčivým bahnem,
voní po skořici a chlebu s máslem. Chutná, jako zralé rajské jablíčko,
svíčková, vepřová a buchty s povidly, těm co je nesmí jíst. Dřevo je
všechno, co znám ze zeměpisu: Celebes, Java, Sumatra, Borneo, nekonečné africké
a deštné pralesy. Strašné dálky, pralesy
Madagaskaru. Vory a čluny, plné lidí snažící se zachránit z potápějícího
se Titaniku.
Dřevo, to jsou i první hodiny na stěně u babičky, co na mě
volaly „kuku“ hned po babiččině: ,,Vstávej, jinak zaspíš, venku tě čeká halda
kluků!“, a já vyletěl, div jsem si hlavu nesrazil o trám dřevěného stropu.
Dřevo je stále s námi, doprovází nás na každém kroku.
Dřevo bereme jako přítele a strom jako jeho matku.
Žádné komentáře:
Okomentovat