Když pominu ty na horu Sinaj, do
Jeruzaléma, ke hrobům mučedníků a Mariánské poutě s cílem vždy o něco
prosit, zůstávají mi v hledáčku už jenom poutě ve Všelibicích,
v Hrádku nad Nisou, v Chrastavě, Hejnicích a v Kryštofově údolí. I
když, i zde si lidé rovněž odskočí do kostela dát něco do kasičky a vzpomenout
na ty, jejichž pouť už skončila, a kteří kdysi s těmi živými taky rádi na
pouť chodili a užívali si té zvláštní atmosféry, kterou má světská pouť.
Pouť kdysi a dnes, nebe a dudy, řekl
by můj tatínek. Ten, jako dítě prožíval poutě i z té strany pultu, odkud
se prodává. Prodával doma dělané cukrovinky na poutích, které na rozdíl od
dnešních byly o rukodělné práci a ne o čínské strojní výrobě. To, co se dnes
těžce obnovuje získává opět na oblibě. V červenci jsem viděl v čele
procesí slavné mníšecké poutě na Skalku místního faráře. Takových poutí není
mnoho, ale pár lidí je na ateismus poválečných let dost.
Dnešní poutě se liší i od těch
z počátku padesátých let. To mi tehdy papoušek, ten veliký barevný ara,
vytáhl obálku se ,,štěstím“, které nebylo ničím proti komunikaci
s barevným opeřencem. Cukrová vata byla nějak sladší, než ta současná,
bylo i víc zmrzliny v jednom kopečku a hlavně byla levnější. Kolotoče byly
tvarovány tak, že jsem se do nich pohodlně usadil a jezdil. Dnes ta sedátka
dělají příliš malá, připadají mi zoufale těsná…
V Hejnicích na pouti jsem si
navíc oblíbil na oválu z kmene břízy nalepený obrázek s textem „Na
památku z Hejnic“. Ze sladkostí mejdlíčka, turecký med, bonbóny fialky,
mandlové bonbóny, želé, no a samozřejmě perník – srdce, podkovy, čtyřlístky pro
štěstí, pro příbuzné… Kyselé okurky přímo ze sudu, preclíky, čokolády, třeba
v podobě čokoládových cigaret.
Sem tam, před lety se prodávaly na
poutích i losy i písničky. U těch byla opička v krátkých kalhotách,
prodávala se i živá drůbež, kůzlata, ovečky, sem tam koťata i štěňata a holubi.
Veterináři byli asi tolerantnější, než ti dnešní. Potom ty houpačky, labutě,
řetízkáč, lochneska, střelnice a hádání od cikánky z ruky. Jo a na pouť se
chodilo v nóbl oblečení, s vyčištěnými botami, učesaný a s penězi.
Vždyť na pouť se šetřilo a těšilo celý rok. A k tomu všemu hrála hudba
z šelakových starých desek na 78 otáček. Ty se občas kously a jehla
brázdila povrch desky stále na stejném místě. To se smála celá pouť a nejvíc ti
na řetízkovém kolotoči….
Růže z poutě, srdce
z lásky. Žaludek přecpaný a jako na vodě. Oči navrch hlavy a pusa
v jednom ohni, pálivé, horké, kyselé, studené, nezralé a přeci se točí,
pouť je a bude, nic dětskou duši víc nepotěší než když dospělák řekne – příští
rok tu budou zase.
„Není štace jako štace, ale u nás
pouť muší bejt, i kdyby prase na koni rajtovalo,“ a teď šup do postele…
Žádné komentáře:
Okomentovat