Kus papíru

Dnes je určujícím mediem přenosu dat a informací obrazovka. Malá, velká, tenká i velmi tenká. Pár let zpátky patřil svět něčemu jinému. Žádný displej, žádná obrazovka. Poctivý papír, poctivá obálka na dopisy, poctivá poštovní doručenka, bankovky, směnky, sáčky na pečivo, papírový tašky ze samoobsluhy. Papírový byl můj svět, svět papírových tácků na párky, knih, které jsem měl rád, ač už je nebylo, kam dát. Bože můj a co noviny? Bezva tiskovina, bez níž bych se nenasnídal, až na to, že je psali lidé od novin a ty jsem neměl nikdy příliš rád. Papír snese všechno a oni s tím počítali.

Papír filtruje zrnkovou kávu, od nechutného lógru. Papír může nést vaše jméno a příjmení, na jmenovacím dekretu titul profesora, který vám předá z ruky do ruky ruka pana prezidenta. Z papíru je taky obyčejná fotka, autobusová jízdenka z Liberce do Aše, jízdenka z tramvaje. Papír je doma skoro všude, třeba na zdi, kde visí reprodukce známého obrazu. Na úzký proužek papíru se tiskly i znaky psané morseovou abecedou.

Kusem papíru je oznámení o svatbě, narození syna, parte zemřelého strýce. Papír je droga. Na papíře je znak Ukrajiny, trojzubec, hned vedle Davidova hvězda státu Izrael. Papír, to není jenom školní vysvědčení, ale i výčet proher a úspěchů. Řidičák, zbrojní pas, list o původu psa a vstupenka na Lysou horu. To vše pak najdou pozůstalí v šuplíku od jídelního stolu. Papír je i cenina, poštovní známka, kolek, korespondenční lístek. Akcie,, směnky, peníze a po nich díra v peněžence, dlužní a jiné úpisy. I to je zatracený papír. Pozvánka na hon, účet od operátora, recept na léky, pozvánka na schůzi, k nástupu trestu. Papírem si otíráme po jídle ústa, patří k hygieně každého z nás.

Přesto, až přijde ten správný čas, odejde i papír do muzeí a upadne v zapomnění. Příští generace budou pracovat s jinými medii, nosiči a přenašeči kultury člověka jednadvacátého století...  

Babiččina židle a autem třeba do Paďous

Židle se německy řekne „stuhl“ a tady začínaly problémy. Mně nastaly již v těch úplně raných letech, když na mě babička mluvila německy. Proč si mám sednout na stůl, když vedle stolu mám polstrovanou židli? A tak se v mém dětském mozečku vzedmula vlna odporu. Neposlechnu babičku. Jisto jistě byl tenhle konflikt dobrých duší mírovou cestou zažehnán, ale takových jazykových šumů bylo před desítkami let v jazykovém vývoji chlapců jako já, vícero. Kurve. Kdo by řekl, že je to „zatáčka“? Na oblíbené bonmoty bylo zaděláno i u dospěláků za jízdy před zatáčkou. Čím víc zatáček, tím víc těhle přihlouplých narážek. Znáte to jistě i z vlastní zkušenosti s barvičkami na semaforu - zelená vlna – Grünne Wole – volno na zelenou.

Tahle úsměvná nedorozumění jsou častá i mezi sousedními národnostmi. Jak se dnes vzdálenosti mezi lidmi zkracují na něco z něčeho, neplatí pro každého, že je to pro něj „španělská vesnice“. Pro Němce to je „česká vesnice“. Díky „Šengenu“ jsme už všude byli, všechno viděli, všechno slyšeli zpoza okna našeho vlaku či letadla Kdeže je to okřídlené rčení naší starší generace: „Co radíš! Byl jsi v Rusku?“...

Dostal se mi do ruky letáček předválečného Čedoku, kde se zcela vážně prezentuje cíl kampaně: Každý Čechoslovák aspoň jednou za život v Praze. Já sám pamatuji cestu z Liberce do Prahy autobusem ČSAD dnes zkrácenou na polovic. Dřív trvala tahle cesta dvě hodiny s povinnou zastávkou na čůrání v Mladé Boleslavi. Ovšem i se zážitkem zdarma z cesty v úžasných zatáčkách nad Hodkovicemi nad Mohelkou přes Český Semerink, v březnu vše ve žluté – samý petrklíč.

Co všechno člověk zažije v jedné průměrné věkové generaci. Auta na dřevoplyn, jejich startování klikou, směrovky, co se odpoutávaly od těla karoserie a ukazovaly kam zabočujeme, stupátka u dveří, pneumatiku vzadu na autě. Benzín, který jsme si objednali a pumpař nám jej i mechanicky pumpováním do nádrže auta doplnil. Kdeže ta úsměvná léta jsou! Kam se schovala?

Nezapomenu na souseda sedícího přede mnou v autobusu na lince z Liberce do Prahy. Ve Kbelích, tam, kde už se sjíždělo dolů ku Praze se náhle vztyčil a mohutným hlasem zadeklamoval něco v tom smyslu: Vidím Prahu, krásné to město stověžaté. Sedl si a za nezájmu spolucestujících jsme dojeli na Florenc, na známé pražské autobusové nádraží.

Já cestoval na letní prázdniny do Mníšku pod Brdy a došlo mi, že na základě této výzvy patriota budu muset prohlídce Prahy věnovat podstatně víc času, abych ve stáří nelitoval a nemusel později na veřejnost s takovými veřejnými relacemi jako onen pán.

Takže, stuhl je německy židle. Jednou provždy německy kurve je česky zatáčka a Grünne Wole, máte zelenou vlnu. Nezastavujte a nebrzděte, opotřebovávají se vám brzdové destičky.

Když prší, tak to motivuje a vyvolává vzpomínky

Taky jste byli okouzleni padajícím deštěm? Já se vracím o desítky let zpátky, kdy naslouchat dešti byl ten správný čas. To se jednou rukou držíte táty a druhou mámy, kolem vás prší a vy jste malí, snad ještě menší, nejmenší děcko planety. Teplý jarní déšť vám padá na čepici a vy se držíte obou a oni drží vás, jak v kleštích. Schovat se? Tu otázku řeší oba „nahoře“. Stojí tam bezradně a pak se smějí. Voda jim teče po tvářích na jarní převlečníky, mámě zmáčela nové silonky, tátovi modré tesilky a vy? Vás táta náhle zvedne do výšky, déšť nedéšť a zatočí s vámi do kola, pak ztratí rovnováhu a padne přímo na mámu. Ta to nevydrží a v tu ránu jste všichni, jak tu stojíte, zmáčení až po uši, v té největší kaluži.

Proč si to pamatuji? To bude asi tím, že to bylo poprvé a naposled, na čem se oba rodiče jednohlasně shodli. Smáli se a byli šťastní. Trvalo to sice jenom chvíli, ale stalo se a já byl s nimi. Bylo to, jako když slyšíte číst pohádku. Zlo bylo, že ošklivě prší, ale déšť byl jarní, teplý a my jsme se drželi všichni za ruce, zatočili se a spadli. To bylo jak vysvobodit princeznu, jako porazit draky a smát se tomu a objímat se v dešti, když princ dostane Šípkovou Růženku za ženu....

Potom jsem ještě mnohokrát slyšel déšť chodit po střechách. Hlavně po těch plechových. U nás doma na vesnici, tam byly střechy hodně z plechu a kromě psa tam nikdo kravál nedělal. Déšť procházel převážně v noci a jako zloděj se zkoušel dostat za hlavní dveře do předsíně. Tak táta postavil přístřešek nade dveře, aby tomu zabránil. A bylo po starostech. Když pršelo, tak nám to mlátilo rovněž do oken. Jakmile začalo pršet maminka první křičela: „Prší, okna jsou otevřená, koukejte je zavřít!“ Koukejte je, to platilo tatínkovi a mně. Maminka jinak milovala otevřená okna, ale dešti, který je zásadně napadal, bylo potřeba se rázně postavit. Mobilizovala celý náš rodinný záchranný systém. Tím pádem jsme táta i já doslova lítali po domě a zavírali, co bylo otevřené. Bylo to jako katastrofickém filmu, kdy praská přehrada na Fojtce, nebo ve Vítkově u Chrastavy přehrada Mlýnice.

Ach, mládí zmáčené jarním deštěm! To je o vzpomínkách a rodičích, co se společně stavěli už jen ke katastrofám. Později jsem se já sám pro ně stal vítanou katastrofou, vodním živlem, povodní. To už nebyla idylka, to bylo o tom, jak se učím, zda byla zaplacena pojistka, zda nepřetekla vana, jestli se nesvítí ve sklepě. Ne vždy to bývala i moje vina. Když jsme si hráli na doktora, Sylva Sedláčková, co ji maminka doučovala češtinu, zapomněla po „vyšetření“ zhasnout světlo nad schody z půdy.

Ach, mládí! Plné omylů a cest do neznáma, slepých uliček a zapálených slepých střev. Sylvě střevo vyndali včas, jakmile jsem jej správně diagnostikoval. To nám bylo šest. Byli jsme zvídaví, mladí, krásní mladí lvi. Dnes, když na to myslím, závidím dětem. I když závidět by ony mohly spíš nám. Žili jsme život bez televize, mobilů a internetu a ony si myslí, že mají vše...

Na cestách Sudetami a dál do vnitrozemí

Asfalt. Černý asfalt. Asi to nebude ten pravý, do kterého kdesi v Americe zapadala prehistorická zvířata a topila se v černé, tekuté a zároveň husté povidlové kaši. Asi to je jiná kaše, co se leje na naše cesty, aby záhy ztuhla, jako u zubaře plomba v zubu. Jako všechno, co má svůj prapůvod v něčem dávném, je zároveň i motivujícím zážitkem z mládí. Něco, co je spojeno s tím, na co tak rádi vzpomínáme, co bylo a už není....

Cestáři. Už to nejsou dávno ti, co pracovali bůhví s čím a za Marie Terezie stavěli první krásné široké cesty, po kterých jezdíme a chodíme dodnes. Tenkrát to šlo a ještě i dlouho potom bez „asfaltu“. Dnes to už bez něho nejde a my známe už jenom ten charakteristický zápach, polotekoucí hmotu, chladnoucí a tuhnoucí v báječný lesklý povrch nové, nebo obnovené vozovky. V horku, parnu a dusnu se tvoří silnice bez kterých, když jsme se nerozumě vzdali sítě kolejí a dobra vlaků, si už neumíme představit jak cokoli přepravit z bodu A do bodu B.

Bez cest černých, jako dříve Ostrava a Kladno, si skutečně nedovedu vybavit, jak cestovat, dopravovat zboží, materiál, lidi do práce a zpátky domů. On to už asi nebude ten prapůvodní černý asfalt, co tu snad původně kdysi opravdu byl, čínský, ruský, sibiřský asfalt. Po všech těch letech, kdy se šetří, se vypracovaly náhražky a tím došlo i k posunu vlastností media, kterým dnes zalepujeme výtluky a stavíme i nové cesty, které modelují jinak hezkou krajinu....

Jako kluk jsem obdivoval tuhle práci s vůní „asfaltu“ spojenou s mužnými hrudníky a svaly, které jsem viděl na mužích pracujících v téhle profesi. Dodnes se v ní asi mnoho nezměnilo, práce neubylo. Změnilo se ale jistě složení směsi. Tepla a zápachu míň nebude. Asi to bude i dobře placená práce, ale jen pro opravdovu silné a odpovědné jedince, protože si nedovedu v téhle práci si představit nějakou bábovku – flákače, který si sem přišel jen vydělat peníze. To by asi ti, co zde tvrdě pracují, těžko ustáli dělat na nějakého lemplíka.

Asfaltéři, či jak si říkají, jsou dozajista tvrdí chlapi a když si vezmete, že pracují za plného provozu silnic za zády a v jejich bezprostřední blízkosti… Pak je jejich práce hrdinstvím....

Výsledkem pak bývá nádherná lesklá, hladká a pevná, tolik žádaná a bezpečná cesta. Taková, co něco vydrží. Zimu i léto, mráz i žár, tisíce kilo na nápravu, ve dne i v noci, za deště, ve sněhu v podmínkách, kdy, jak se říká, by člověk psa ven nevyhnal. To všechno musí dneska vydržet nová či spravovaná „asfaltová vozovka“, silnice, vedoucí 365 dní v roce odkudsi libovolně někam napříč Sudetami, do Prahy a zase zpátky, celou republikou...

Od zahájení První světové války uběhlo sto let

Ještě v tomto roce o ní uslyšíme mnohé. Uvidíme mnoho filmů, výstav, záznamů z besed, aktuálně, co si o ní myslí vědci, politici, historici. Mnoho velkých myšlenek a přitom to nic nezmění na faktu, že První světová válka v letech 1914 – 1918 poznamenala naše rodiče a prarodiče víc než, co kdy změnilo svět lidí.

Jestli-se něco změnilo před První světovou válkou, tak to byla životní úroveň Evropanů - Evropa, v ní Rakousko-Uhersko, její nejprůmyslovější část Čechy a nejprůmyslovější část Čech– Sudety. Snad právě Liberecko a okolí až do První světové války rostlo a mohutnělo prací místního průmyslu. Spolkovatělo, četlo, cestovalo, odpočívalo, stavělo, žilo, jako máloco kde jinde na světě. Svět kolem nás, na ne tak vzdáleném Balkánu, v Severní Africe, na Dálném Východě, sice už tak pokojný nebyl, ale Střední Evropa, naši pradědečkové v ní ještě žili v domnění věčné prosperity a „poklidného“ soužití Čechů a Němců v českém pohraničí Sudetech. Vše skončilo v Sarajevu smrtí následníka trůnu, vyhlášením války Srbsku a následnému sebezničujícímu požáru, který zachvátil a strávil celý tehdejší svět na bojištích První světové války 1914-1918.

Dědeček Artur narukoval jako jednoroční dobrovolník. V Temesváru jej záhy dostihl v kasárnách nevlastní otec. V Tatrách, při jedné z ofenziv generála Brusilova, se děda postřelil do ruky tak šikovně, že dostal medaili za zranění a dovolenku. Liberečtí vojáci měli za celé čtyři roky nejmenší počet přeběhlíků, tedy těch, kteří přebíhali do českých legií, které i tím významně přispěly ke vzniku Československa.... Přeci jen to byli po většinou sudetští Němci, kteří, pokud měli zájem na rozpadu Rakousko-Uherska, tak jen proto, aby rozpadem získali autonomii a přidali se k novému poválečnému Rakousku, nebo Německu.

Velmi zajímavé je, že tuhle touhu s nimi nesdíleli ti nejbohatší sudetští Němci – Liebiegové, Blazskové, Neumannové, Ginskeové a další majitelé místních velkých textilek a skláren. Těm zaručovalo odbyt a mezinárodní obchod právě vznikající Československo.... Život obyčejných lidí byl koncem prohrané války o holém přežití, o zajatcích. Jenom v těsné blízkosti Liberce byl za humny tábor zajatců větší, než celé město pod Ještědem.

Další desetitisíce lidí městem procházely. Byli to uprchlíci ze zničené východní Evropy, haličtí Židé, Srbové, Slezané, pobaltští Němci, podkarpatší Huculové, Ukrajinci, Poláci. Ti všichni hledali v Liberci dočasně azyl. Babička poslední den před vznikem Československé republiky 27. října 1918 sedla na vlak do Litoměřic, aby vyhledala manžela v místních kasárnách. Nestihla to. Porodila na nádraží v Litoměřicích a děda Artur, už jako nadporučík Československé armády, ji za pár dní odvezl domů do Liberce. Tatínek, narozený v Litoměřicích, měl rodný list Československé republiky vydaný v Litoměřicích č. 1.

I tak mohla končit První světová válka. Většinou však skončila nezměrným utrpením všech zúčastněných zemí. Obětmi, které nebyly ani v 20. století překonány Druhou světovou válkou, která začala o dvacet let později  

Školní výlety do Českého Ráje a Sudet

Vzpomínky na školní výlety jsou už dnes pro řadu z nás chaotické, útržkovité a samozřejmě zidealizované. Podstatné bylo, že se na ně jezdilo, a že do páté třídy byly jednodenní i se spoustou rodičovského doprovodu. Já se stále vidím s takovým velkým žebradlem přes rameno naplněné chleby s máslem, studenými řízky, jablky, vejci na tvrdo, sušenkami, trojúhelníčkovými sýry, okurkou, něčím sladkým, toaletním papírem, skládací skleničkou, tužkou a malou peněženkou.

Od nás to je k varhanům, k čedičové skále u Děčína asi šedesát kilometrů. Tam bylo úžasné parkoviště - holky vlevo, kluci vpravo. Koše na odpadky se plnily vejci natvrdo, chleby, sýry a dalšími domácími pochutinami. Nám šlo o to, zbavit místní stánek s občerstvením oranžové a žluté limonády, hroznových komprimátů, žužu, italské směsi, cucavých tyčinek, kyselých bonbónů a spousty dobrot, které doma byly tabu. Je to šedesát let a já tu boudu vidím jako dnes a děj kolem ní asi tak, jako ve filmu o Švejkovi, kdy vojáci za frontou v podobném stánku nakupují podezřelý alkohol. Podstatné nám unikalo. Přírodní kamenný útvar nemá v Evropě podoby. Asi bych tehdejší obsluhu ze stánku poznal. Co měl na sobě, ruce s prstenem, hrníček s čajem, ze kterého se ještě kouřilo.... Každý jsme na cestě za dobrodružstvím viděli na cestě něco jiného.

Řidič autobusu jezdil za peníze. Měl v kůlně dvě motorky, až je dostaví bude jezdit závody. Ředitel školy, a naše učitelka byli něco jako milenci, takže ti zmizeli za varhany jako první. Naše maminky, moje nejela, ale ostatní čtyři si nedaly ujít nic. Měly si co říct celou cestou tam i zpátky a nás vzadu si nevšímaly. A to bylo moc dobře. Tím pádem jsme na papíry psali vzkazy řidičům, co nás předjížděli. Moc aut tehdy nejezdilo, ale nás těšilo i to málo tváří řidičů, kteří nevěřili svým očím. Velkým překvapením pro ně bylo sdělení, že jsou „pytomci“. To i brzdili, zpomalovali, aby si přečetli téměř prvomájové heslo „Děte do prde.....“ Občas s gramatickou chybou, sprosté slovo nedokončené. Byli jsme kluci z vesnice, světoví, váleční štváči, nedbale elegantní, když jsme v zadním okně autobusu ukazovali svá pozadí...

Zastavování na čůrání na zpáteční cestě mělo rovněž spoustu půvabů. Chodili i dospělí a my je potají šmírovali, jak to na rozdíl od nás dělají oni legálně. Říďa pořád dbal na hygienu, pořád si myl tu naší učitelku, ta pak musela blbnout s mytím také. Někteří hledali při příležitosti se vyčůrání se houby, někteří přitom šlápli do hov.... Ti, co šlápli, museli ty boty nakonec umýt ve zbylé žluté nebo červené limonádě. To jsme fakt obrečeli!

Na vlakových přejezdech se dlouho čekalo a tak si z hradu Trosek taky nic nepamatuji. Ale přejezdy jsme počítali a spolužačkám pomáhali v tom horku, jak autobus nevětral okénky, z triček, aby se nepřehřály. Některé, ty hloupé křičely, ty chytřejší nám pomáhaly. Úplně stejně pomáhal soudruh ředitel z trička naší soudružce učitelce, šofér na každém přejezdu, když byly závory dole, spal a maminky si pořád spolu povídaly. Ze Sychrova si pamatuji pěkné vstupenky a velké teplé bačkory. A sochu z mramoru u dveří. Pak už to bylo jen únavné. Radost z toho měl personál, co roznášel obědy. My ani ty malé, nejmenší porce na světě nesnědli. Byli jsme unavení jako koťata, plni zážitků, limonády, bonbónu a plynů, které nás v útrobách těla děsily. Bylo to i cítit. Hodně z nás cestou domů zvracelo a někteří to nestihli ven...

Doma jsme se z autobusu vypotáceli víc mrtví, než živí. To ale neměnilo nic na tom, že jsme se těšili na příští školní výlet. Všichni. Řidič, ředitel, naše i jeho soudružka učitelka, naše milé maminky a překvapivě i naše uřvané spolužačky....

Co jsem viděl za plotem v Sudetech

Viděl jsem, jak letadla ze vzdáleného letiště nabírala výšku. Jak za sebou táhla větroně. Lano, co vlálo za letadlem. Představoval jsem si na něm Belmonda, jak pronásleduje lupiče. Větroň mezitím v kruzích stoupal výš a výš, jako by chtěl letět do slunce. Z jiného letadla, toho s vrtulí, se jako hrách sypal mrak parašutistů. Jako bys foukl do pampelišek, bílých jak maminčino prostírání, síťka na bělásky, bělmo očí. To vše měli ti stateční páni nad sebou, když se snášeli za naprostého ticha, tam někam na louku za machnínskou školou, za hospodou U Zeleného stromu.

Za plotem naší zahrady jsem jako kluk slyšel noc co noc dupat ježka. Ve dne snad ani ne, ale v noci si bral na nohy kanady a dupal, jako seržant americké armády. Mě bylo hej, já spal tak, jako jiný kluci ve stanu, a nevylezl bych za nic na světě. Vždyť v té době kousek za Libercem byla super věznice a v ní vězňové, co občas utekli. Nemusel to tedy být zrovna ježek, kdo dupal za plotem u sousedů a snažil se sehnat něco k jídlu. Hlad je po čertech protivná věc...

Za plotem taky vedla silnice. Tenkrát po ní jelo, a to si nevymýšlím, tak jedno auto za hodinu. Do kopce ke kostelu hezky pomalu, z kopce jim to jelo až ke Stavokombinátu, jako nám na sáňkách. A koně, co stoupali do kopce, taky žádná sláva. Lehčí to měli ti, co táhli Seidlův pohřební vůz s nebožtíkem. Ti většinou umírali hubení a vůz s bujarými oři vystoupal ke hřbitovu, že jim sotva hudba a průvod stačili. Nelhal bych vám, myslím zcela vážně. My kluci chodili za koňmi v průvodu, ač nám to rodiče i pozůstalí přísně zakázali.

Dolů ke krámu táhli kolem našeho plotu psi a kočky. U krámu si pak dělali laskominy na to, co si domů odnášeli zákazníci v plných síťovkách. Za plotem často postávaly ženy s kočárky se spícími dětmi. I jim se chtělo evidentně spát, ale byl čas poklábosit si sousedkou. Ta s sebou dítě neměla, takže nahoru do kopce ke kostelu tlačila kolo s nákupem na řidítkách.

Za plotem z druhé strany domu rostly jen kopřivy a hloh. Po nich lezli šneci s ulitou zádech a taky podle toho kolik napršelo. Někdy pršelo i celou noc, jindy zase nepršelo celý týden a ani tehdy se to lidem nelíbilo.

Na tu stranu, kde rostl hloh a kopřivy, mi z klece na okně v kuchyni uletěl na jih k Ještědu stehlík, který si sám dvířka klícky otevřel. Ještě jsem ho párkrát slyšel za plotem na jabloni, ale za pár dní byl nadobro pryč. Podezíral jsem z té vraždy kočku, ale chyběly mi důkazy. Za plotem mého i tak šťastného dětství bylo hodně krásných věcí, spousta lidí, kteří na opětovali pozdrav klukovi a usmáli se na něj. No nebylo to báječné a inspirující?

Za dvorem, na ulici směrem od Chrastavy, jezdily sanitky s pacienty. Jednou se měl za plotem jet i Závod míru – na kolech, ale nejel, což jsem bral jako diskriminující. Závod se nakonec jel přes Bedřichovku, kde byla lepší a širší silnice.

Ulice, co nás oddělovala od Reichlů se budila do ranního slunce hlasem hrdliček a kosů, tancem špačků hledajících svou žížalu. Spát se chodilo, když slunce zapadlo za plotem do postelí u Hradců a nasypalo ospalků do očí holkám Anne-Marii a Renatě přikrytých až po bradu.

Malé, velké literární retro

Před tisíci léty jsem chodil i já do školy a četl. Když už mi neměl co říci hrdinný kapitán Korkorán, začetl jsem se do knihy vzpomínek Ilji Erenburgra (1891 – 1967), jedné z nejvýraznějších postav intelektuálního světa 20. století. Jeho „Lidé, roky, život – 1961 – 65.“ mě dostaly. Neznám, nic podobného. To, že přežil Stalinovy represe, byl skutečný zázrak nad zázraky.

Jeho vzpomínky jsou učebnicí intelektu, myšlenek i činů, na které jsem zíral s otevřenou pusou. Co stránka v knize, to život člověka, to jeden čin, který náš svět posunul kupředu. Znal se s lidmi z Moskvy, Petrohradu – Leningradu, Varšavy, Berlína, Vídně, Paříže, Londýna i Říma. Za války šel po Hitlerovi, jak po svém úhlavním nepříteli. Přežil jej o víc než dvacet let.

Dá se říci, že mi Ilja Erenburg otevřel okno do světa. Nejenom mně. O to víc mě mrzí, že dnes jej neznají studenti, budoucí učitelé dějepisu, literatury. Neznám člověka, který udělal tolik pro mír a přátelství mezi lidmi. Člověka, jakoby z jiné planety, který žil, aby nám předal poselství o člověku v mezní situaci, o právu na život, o hrozbě války, o nás, i o těch, co si neváží života, toho nejcennějšího, co máme.

Nejde o prázdná slova, ale o odkaz I. Erenburga hovořícího k samé podstatě života na naší planetě, která je ohrožena lidmi, kteří si neuvědomují, co všechno může vzejít z jejich nezodpovědného chování, z válek a konfliktů byť jen lokálního charakteru.

Další z těch, kdo ovlivnil můj pohled na okolní svět, byl rovněž spisovatel a člověk, který se zamýšlel i nad řádem světa, a to od pradávné minulosti do současnosti. Erich von Daniken (1938) autor mnoha knih o dějinách a naší Země, včetně možných návštěv planety příslušníky rozumných bytostí z kosmu...

Splnil se mi sen. V létě roku 2007 přijel do Liberce a ubytoval se v „Babylonu“. Osmělil jsem se, představil se mu a nabídl mu program, který jsem pro něho připravil. Překvapilo mě, že souhlasil. Bez dalšího doprovodu jsme se sami, jen my dva, vydali do libereckých ulic. On v sytě modrém saku s nezbytnou cigaretou v ústech.

Lidé se za námi otáčeli, ale žijícího autora žánru nejlepších knih vědeckofantastické literatury nepoznávali. Cestou Pražskou ulicí jsme si povídali o všem možném, byli jsme spolu na balkonu liberecké radnice a podívali se do kanceláří, jak pracují magistrátní úředníci. Chvilku jsme poseděli v modlitebně nové Synagogy a vyprávěli si o tom, co nás oba spojuje. U mě doma se Erichovi líbily staré pohlednice, příběhy lidí ze života mé rodiny, mé knížky. Překvapivě nepopíral boha a jeho existenci ve veliké vzdálenosti od naší země. Připustil, že se večer před spaním modlí. Překvapilo mě, jak brzo jsme si našli cestu jeden ke druhému, společný jazyk, řešení problémů společnosti. Jako prioritu další existence života na naší planetě zdůrazňoval úsilí o zachování celosvětového míru, který je i předpokladem k uživení všech lidí, boj s dosud nevyléčitelnými chorobami, získávání energie a paliv alternativním způsobem. Erich von Daniken se stále obrací ke čtenářům svých knih s apelem na řešení konfliktů vždy mírovou cestou a humanismem tak blízkým velikánům světové literatury, kterým on dozajista je.

Ač mu tehdy bylo již 72 let, jeho životní optimismus a pracovní elán by mohl být skutečně příkladem i mnohem mladším. Mrzí mne, že osobnost, jakou spisovatel Erich von Daniken je, je našimi současnými čtenáři přehlížena a mnozí, převážně mladí čtenáři o něm nic neví..... Je to skoro k nevíře, ale je to tak....

Z Ještěda je vidět i to, co je blíž

Stojím na Ještědu a z ochozu restaurace se dívám dolů a do dáli směrem, kde je Praha. Poletavé částice prachu ve vzduchu jsou příčinou toho, proč už tak daleko nikdo nedohlédne. Kdysi, před padesáti – čtyřiceti lety to asi ještě šlo.

Dnes vidím převážně Českolipsko. Kraj rybníků, bizarních kopců, měst, městeček a celé to panoráma bývalého vojenského prostoru s vodními plochami, kde se na dvacet let pozastavil čas. Zelená lesů se tu míchá s modrou oblohou a šedou hladinou desítek rybníků a velkých mokřadel. Krajina protkaná modrou barvou šlechtické krve – vodou potoků a potůčků libereckého kraje, domov zpěvného, vodního i dravého ptactva, ryb i těch, co se jimi živí. Kraj čápů, volavek a dravců, co jsem nikde jinde na obloze v takovém množství neviděl.

Když sestoupíme z Ještědu a vydáme se na cestě krásou Českolipska, pak vám nezbude než s překvapením vzít na vědomí, jak se kraj vody a lesů za posledních dvacet let rozvinul a přetvořil do krásy. Domky tu dostaly nový šat, ploty barvu, rostou tu nové domovy, do kraje svítí barevné střechy, a co se tu pase ovcí a krav... Města jsou čistá, nepotulují se tu divocí psi a zatoulané kočky. V parcích si hrají děti, Vietnamci prodávají na tržištích, okna jsou samá kytka a semafory tu po lidech vesele pomrkávají.

Existuje spousta propagačních materiálů dostupných na informačních střediscích, kde se tohle, ke škodě kraje, nepíše. A co je nejsympatičtější na tomto krásném kousku Evropy? Že zde lidé tolik nepospíchají jako v Liberci, že se tu nehoní auta s jinými auty a řidiči jsou k sobě ohleduplní. Z Jablonného je to jenom patnáct kilometrů krásným lesem do německé Žitavy.... Žije tu spousta hodných a chytrých lidí, báječných sousedů, všude kolem plno zajímavých krámků, provozoven služeb, vždy ochotných pomoci. Pokaždé jsem narazil na ochotu věci řešit, pomoci bříško nasytit. Takové řízky, jaké smaží v Jablonném v rohu náměstí, jsou velikostí srovnatelné pouze s krátery na Měsíci. A pokaždé ještě o půl metru vedou.

Turistické cíle jsou právě ve zdejších lidech, kteří dovedou to, co umí, „prodat“, nabídnout všem a bez rozdílu. Českolipsko v propojení s krásami Liberecka a Žitavska by mohlo pozměnit rozměr lokální nabídky turistiky a mohlo by patřit k vyhledávaným cílům turistů z celého světa. Ubytovací kapacity jsou přitom všude kolem dostačující. Českolipsko a Liberecko jsou svou nabídkou původní krajiny zcela ojedinělé. Dá se tu spatřit toho tolik, že by byla škoda, nepozvat sem všechny, kteří milují nevídané západy slunce, ptáky v oblacích, hory a kopce podobné sopkám, rybníky, do kterých lze bez obav vklouznout a neutopit se... 

Když slunce zatmí se....

Úplné zatmění slunce. My kluci jsme takové upozornění brali vždy velmi vážně. Ono toho na vesnici před šedesáti lety nebylo moc k vidění a tak každé hlášení místního rozhlasu podbarvené hřmotnou muzikou bylo vítané. Jednou to byly obavy z nárazového větru, jindy z možné průtrže mračen, z nadúrody amerického brouka…

To vše a mnohem více hlásával v naší obci prostřednictvím tlampačů umístěných na sloupech elektrického vedení náš soudruh ředitel, ředitel místní národní školy. Měl zvučný hlas i mimo tlampač. Byla s ním sranda. Byl komunista a líbila se mu každá ženská, byl taky myslivcem a uměl hrát na housle. To byla vražedná kombinace, když se rozhodl jít po ženský. My děti jsme to měly zprostředkované tím, jak na sebe rodiče křičeli, když to probírali. Diskuse končila, když došlo na to, že je to kovanej člen strany a ta má v naší společnosti vedoucí úlohu. Nakonec nám tam v té škole zůstal do šedin a s tím, s čím na školu přišel - s ideály přizpůsobenými tomu, aby se měl dobře.

Naučil mě sice psát a číst, ale ponižoval mě opakovaně. Neměl rád kosmopolity, lidi ve výkonu trestu, Židy, Němce a lidi, kteří se mu postavili. Vulgárními slovy nešetřil. Jeho hlášku z první třídy si až moc dobře pamatuji: „Useknu ti ruku u samé pr.....!“

Úplné zatmění slunce. K tomu bylo zapotřebí zakouřeného sklíčka, nebo speciálních brýlí. Jedny takové, asi jediné v obci, měl na katedře náš uřvaný soudruh ředitel. Mám za to, že byl posedlý, vše hlásit v místním tlampači, a pak se hnal do školy pro speciální brýle. Ty ovšem měly jednu chybu. Byly beze skel. Soudruh ředitel to vzal politicky, jako odklon od strany, od lidově demokratického zřízení. Brýle měly dodat vážnosti jemu, straně i celé nové době. To vše v jeho osobě. Skrz prázdné brýle však neviděl nic. Vzduch se tetelil horkem, slunce stálo v horizontu a pak řekl téměř státnickou větu: „Jako kráva při inseminaci, čas se zastavil.“ A řeka Nisa, co nám obcí odjakživa protéká, si nevšímavě tekla dál.

Všichni jsme stáli a čekali co se stane. Menší brečeli, starší se potili strachy a ptali se rodičů, zda slunce spadne. Nám, co jsme chodili už do páté třídy, to bylo volný. Ředitel byl nahraný. Stál tam, že by kůň nad ním plakal, brýle beze skel na nose. Chtěl hřímat, křičet, velet. Sako s koženými průvlaky, které nosil od doby, co dostal do obce umístěnku, olezlé věčnými avantýrami s ženami se blýskalo, jako posmrkané rukávy spolužáka Rudy. Stáli jsme tam, někdo plakal, někdo jenom slzel, někomu se jen třásl hlas. A bylo to tady, viděl jsem úplné zatmění slunce.... Všechny ty živé obrazy, všechen ten ředitelův vztek, brýle zbavené skel, ošoupané sako na loktech. Film promítaný za bílého dne. Za zvuků ryčné, budovatelské písně zvoucí obyvatele na pomoc při žních, při úklidu obce. Jen hlas byl trochu jiný. To ředitele alternovala soudružka Ježková, obětavá a na obci zaměstnaná pracovnice.

Byl jsem malý kluk a obec byla mou lidskou skládačkou. Mozaikou budování beztřídní společnosti. U nás na vesnici se jí moc nevedlo. Jedna hloupost vystřídala druhou a ani dnes to asi nebude lepší...

Holení, i když to není jen o holení

První holení lze srovnat s prvním milováním. Obojí se událo v mém případě asi ve stejné době a asi po stejné časové prodlevě. Odborník by jen mávl rukou nad ztraceným časem. Já si myslel, že mi skončil život dřív, než začal. A nebylo to všechno. Budu pokračovat.

Začnu sexem. K tomu jsem přemluvil spolužačku jistým švindlem, a to snahou přesvědčit ji, že domácí vycpaný metrový aligátor z holandských kolonií v Karibiku je to, co jí ke štěstí schází. Když jsme se loučili zhruba po patnácti minutách trapné gymnastiky, oba znechuceni tím druhým, její slova obdivu kupodivu patřila té plazí obludě, které se z hlavy sypaly piliny.... Nebyl jsem na tom líp.

K opravnému pokusu z mé strany došlo až mnohem, mnohem později. Na druhé straně tělocvičny ležela pevně vzepřena zády o žíněnku učitelka dějepisu, která učila především a z toho ji podezírám, jen z velké lásky k Janu Ámosu Komenskému. Dal jsem jí kabinetku Karla Marxe s vlastnoručním podpisem a s legendou potvrzující pravost podpisu.... Mohu zodpovědně říct, že jsme oba dva dostáli svým slibům a dotyčná, ne o moc starší i při náhodném styku pak vzpomínala, jak jí na cestě k dalším pedagogickým úspěchům pomohla právě fotka K. Marxe na kartě s podpisem a legendou. I já se pak těšil z jejích pedagogických úspěchů.

Druhý srovnatelný zážitek s oním prvním, mé první holení bylo rovněž životním zklamáním, tentokrát spojené se ztrátou důvěry ve Velkého bratra, který na východě od nás, na šestině světa budoval beztřídní společnost. Ano, sovětský holicí elektrický přístroj Charkov sjel po mých hladkých nekonfliktních vousech a nezabral. Nezakousl se ani do jednoho. Štval jsem ho jako závodního koně, vytáčel do fantastických otáček a jeho ostří, asi otupělé i tatínkovými vousy, nezabralo a nezabralo. Dodnes vidím tu smutnou tvář v zrcadle, kdy jsem si spojil obě prohry, tak zásadní v mém mladém životě, v jednu otázku: Má cenu žít? Zklamalo tělo, zklamal duch, zklamala sovětská elektronika. Už se mi nechtělo dál žít v přetvářce a přestal jsem si v nádražní trafice kupovat Izvěstije v domnění, že jde o největší noviny světa.  Četl jsem v nich jen krátké zprávičky, počasí a rozvody, ty se musely v šedesátých letech v Rusku avizovat v novinách. Nebyla to, jak vidíte nekonfliktní doba.

Tak, jako jsem si našel pro své biologické pokusy mladou a ambiciozní učitelku dějepisu, našel jsem doma kdesi v šuplíku s prastarými kondomy i úhledný balíček anglických žiletek v originálním celofánovém balení. Co na tom, že uplynula už spousta let od války, co si je některý z otcových bratrů přivezl k kapsičce battledressu své zahraniční vojenské uniformy.  Holily jak divé, div mi neuřízly pysky. Zbytek žiletek mám uschován. „Blue Gillete Blades“ mi učarovaly tak,  jako nepovedený sex a staly se součástí mého šťastného partnerského života. Dejme tomu.

Když jsem později hodnotil kvalitu svého života, konstatoval jsem, že byl zábavný a stále slibuje nové požitky, na rozdíl od žiletek, které se musí občas vyměnit.

Most v Machníně přes Lužickou Nisu

Co všechno zažil! Ne ten, co tam dneska stojí, ale ten, co na stejném místě stál dejme tomu od 10. století.

Tak zaprvé, patřil vždycky dětem. Ty hodně běhají z jednoho břehu na druhý, z mostu pozorují vodu a v ní ryby. Vždyť v Machníně ještě před sto lety, několik obyvatel vykazovalo, že jejich hlavní obživou je rybářství na Nise. Vraťme se na most 10. století. Kromě dětí, psů, prasat, chodili sem a tam Lužičtí Srbové, kteří tu v okolí bydleli a hospodařili. Ve 13. století buď tady, nebo o kousek dál, se z mostu díval do řeky i český král Přemysl Otakar II. když pravděpodobně tudy spěchal žitavským předat městská práva a založit Hrádek nad Nisou. O něco později mohl zkontrolovat stavbu hradu Karlfrídu a stav prací na Ojbinu cestou tudy i Karel IV., Otec vlasti. Vždyť pár kilometrů odtud spal v komendě plné mnichů v Českém Dubu. Co vím určitě je, že po mostě musely jezdit už v té době vozy plné kamení na stavbu Hamrštejna, strážního hradu a místa správy širokého okolí včetně vsi Liberce, tehdy určitě menší, než byl Machnín. V té době kolem mostu už žili němečtí osadníci pozvaní sem Bíbrštejny, pány z frýdlantského hradu. Hned na to kraj křižovali křižáci a husité a byli při tom hluční, krvelační a nebezpeční.

Roku 1428 tu místní, coby spojenci „Šestiměstí“ z Lužice, topili poražené husity. Jedny topili, druhé upalovali v místních stodolách. Most byl veledůležitý i v dalších letech. Kousek od mostu se stavěla „Halířova tvrz“ naproti dnešnímu nádraží Českých drah. Při jedné z velkých vod, voda Nisy strhla most, když na něm, jaká náhoda, byl kočár s hraběnkou z Grabštejna. Spěchala na statek, co stále ještě stojí mezi Machnínem a Karlovem. Za zmínku stojí, že půlka kočáru s koňmi most ještě přejela, druhá se odlomila a i s milou  dámou, která zmizela v rozvodněné řece. Jaká to smutná náhoda. Spekulovalo se, snad i proto, že dáma zmizela a kočí rovněž, zda to byla velká voda nebo velká shoda náhod. I tady může platit: Láska, Bože, láska…

Po opraveném mostu pak stále chodila spousta lidí z jedné strany břehu na druhou, protože po obou stranách řeky rostla a sílila obec Machendorf - Machnín. A protože most je kousek od hranic slezských a saských, tak většina intervenčních vojsk, tudy zajisté projela. Chorvati, Sasíci, Prusové, Francouzi, ruští kozáci, Taliáni, panduři, Maďaři, Češi… A potom ať někdo tvrdí, že žádný z nich nemohl být jeho dědečkem.... Hned jak most přejeli, tak si většinou v obci odpočali a do postelí ulehli.

Od počátku 19. století se kolem machnína, řeky a mostu rozvíjel textilní průmysl. Pod troskami hradu Hamrštejnu vyrůstaly první budovy textilních továren v Čechách. Lidé po mostu chodili nejen do práce, ale i za zábavou. Zajímavé bylo, že po pravém břehu  Nisy žili v obci Němci, po levém víc Češi. Na levém břehu byla i škola, obecní úřad, nádraží, na pravém hřbitov, kostel, hlavní cesta do Saska, Chrastavy, Liberce. A to vše na křižovatce hned vedle mostu. Do vsi po něm přišla i Rudá armáda v roce 1945. Já na něm, coby desetiletý kluk jásal s ostatními páťáky, při zvolení Antonína Novotného presidentem republiky. Právě na mostu nás totiž zasáhlo hlášení místního rozhlasu o volbě prezidenta republiky. To bylo v roce 1957. Od té doby se na mostě přes Nisu v obci Machníně nic důležitého nestalo....   

Nemůžete se i vy něčím pochlubit?

K nám na vesnici nikdy žádný cirkus, tak jak jej známe odjinud, nepřijel. Machnín neměl žádné náměstíčko, kde by své šapitó postavil. Byli u nás provazochodci, kejklíři a penězoměnci. Ti poslední v tělocvičně národní školy o dvou spojených hodinách po třech korunách vstupného za žáka... To ano. Ale jinak svět akrobacie, klaunů a drezury lvů, pardálů, lachtanů, papoušků a sov nám byl zapovězen. Nebylo kde, a tak jsme vítali, že švec Pelant, tam dole za Pfeifferovou továrnou, co je v ní dneska archiv, měl ve voliérách, právě tu sovu, co jinak prý exceluje v cirkuse, vydru a morčata. Nejsem si jist, zda mají v cirkusu morče, ale co vím jistě, tak on měl doma i páva, andulku, korelu, holuby, docela malé slepičky, kachničky, kozu, ovce, psa, králíky. Některé z těch zvířat jen tak pro okrasu, ostatní, jak říkal, rád k obědu s knedlíkem a se zelím. A k tomu spravoval boty, a za prohlídku zvěře nic zákaznictvu neúčtoval.

Protože bydlel úplně na úpatí lesa prodával stažené králíky, protože ty se mu pokaždé vždy zázrakem hojně namnožili, čemuž se maminka se sestrou smály a zvěřinu z králíkárny místního ševce rády kuchaly a pekly na pekáči. Ale znáte to, brzy se našel nějaký cirkusák, co ševci záviděl ty králíky a taky někdo napsal do Dikobrazu, jak se ševci z obce M. vyplatí bydlet u lesa. Pořád si myslím, že to nebyl nikdo z obce M., kde jsme se měli všichni rádi a nežalovali na sebe, neboť žalovat se nemá a závidět je taky pěkně sprosté a zhovadilé.

Tak se stalo, co prý v Čechách od Bílé hory často. Švec od Ovčí hory z obce M. si musel sednout za verpánek jinam a na cvičitelské touhy se zvěří zapomenout. A víte, co je na tom nejlepší? Jeho syn, jak doma pořád cvičili i ty psy, to okoukal a šel k policii dělat psovoda. A ne ledajakého, toho nejlepšího v Severočeském kraji, nejlepšího v Sudetech. Ono se to tak nějak říká, že…

Abyste si nemysleli, že jsme byli obcí bez cirkusu bez náhrady, tak k nám občas přijížděli na náklaďácích vojáci naší lidové armády. A teď vás potrápím, a neuhodnete proč. Samosebou, aby si zacvičili se zbraní, ale takovou prazvláštní, hrůzostrašnou, dnes už zakázanou. Plamenometem. Zbraň to byla smrtonosná, hrůzu a strach vzbuzující. Představte si vojáka s něčím na zádech a s hadicí, jako od vysavače v ruce, nebo ještě lépe, jako když hasič drží proudnici a z ní vylétají proudy hořící vody. Takže máme vojáky z libereckých kasáren, auta, co je přivezla, stříkačky na oheň a co schází? Objekt zásahu. A to vše jsme z velké dálky pozorovali my, kluci vědomi si toho, že ani kluci z Prahy, Bratislavy, Brna a Moskvy nemají doma takové vhodné objekty, které liberečtí plamenomeťáci dobývají ohněm a řevem, čehož jsme byli autentickými svědky.

Vojáci šli po bunkrech, těch dostavěných z roku 1938. Ty jsou v  obci od sebe vzdáleny tak, aby na sebe jejich posádky viděly. To bylo tenkrát, při mobilizaci. My s kluky viděli počátkem padesátých let, jak se takové bunkry dobývají ohněm při vojenském cvičení. Naši se vynořili se zpoza terénní vlny a zaútočili. Bunkry se zazelenaly, zmodraly v plamenech a nevím, a nechci vědět, komu z nás zvlhla kaťata a trenky. Proto nám to koukání zakázali. Potom plamenomeťáky zrušili a naučili je jiné dovednosti. Jejich potomky jsou nám známí unijní chemici.

Tím jsem, aspoň si to myslím, vyčerpal místní výjimečnosti naší milé obce, kde myslíme především jeden na druhého, neměli jsme rádi, když hoří bunkry, kde švec alternuje cirkus a lidé píší  dopisy na různé adresy....  

Sudety – myslím, že to vím

Dal jsem své osmé knížce fejetonů jméno po Sudetech. A to byste nevěřili, jak se zvedl zájem o všechno, co jsem do té doby napsal. Sudety – území, kde žili Češi, Němci a Židé pospolu, ne sice jako v bavlnce, a nepřijít tenkrát zatracenej Hitler, tak to spolužití bylo jako v každé jiné rodině. Hádavé a výbušné, ale k něčemu to bylo. Každý z jmenovaných by chtěl být lepším, než ti druzí. Prima konkurenční snaha. A kdo by zvítězil? No samosebou stát, město, obyčejní lidé a ti nejlepší.... Kdo by to asi byl.... Myslím, že to vím, ale nepovím to.

Sudety… Tolik let po válce. Zmizeli Židé, zmizeli Němci, Češi si v domech po Němcích lebedí.... Ne, v tom to není. Mladí Češi mají řeči, jak nespravedlivé bylo uplatnění kolektivní viny, že je čas odpustit a zapomenout, to je být moderní a spravedlivý. Ti, kteří si pamatují fašistické bezpráví, Mnichovskou dohodu, a koncentrační tábory, ti neodpustí a obdobné to bude i na druhé straně.... Zbytku je to šumafuk, nebo by chtěli, aby ti staří a komunisti už přestali s tím brekotem a žili v dobré vůli se všemi. Nejde to. Budou si muset počkat, až sama příroda a její zákony rozhodnou, kolik křiklounů se kam postaví.

Všední den není o Sudetech, ale to slovo a jeho náplň zní tak světově, že každého znovu a znovu pokouší a čeká, že při jeho vyslovení se něco stane. To slovo vábí a po zákazu jeho používání prezidentem republiky v roce 1945 dostalo se mu příchutě zakázaného ovoce. Lidé mají rádi konspiraci, spiknutí je blud a vlastně je to nebezpečné i pro duševní zdraví V podstatě je to slabost, nemoc, zlo, za vším vidět spiknutí. Čím slabší  povaha tím větší sklon vidět za vším spiknutí. A Sudety, vděčné téma, jak vidět spřádají jen ti, kdo „slabochy“ lákají. Ke srovnání používají paralely z dějin, pokroucené příklady. Okradení a zneužití slovanské dobroty. Nordická lest našeho věčného nepřítele. Spiknutí ras. Není větší chudoby, než chudoba ducha. K řešení národnostní otázky pohraniční se hodilo cokoli, co ponížilo druhou stranu – viz příklon k ďáblu ve třicátých letech minulého století.

Sudety jsou tu a opět ožívá doba, kdy hledáme něco, co povznese jejich ducha, kdy společně Češi i Němci najdou v jejich názvu něco víc.... Ano i my jsme Sudeťáky, tak jako Brňané jsou ti z Brna a Pražané ti z Prahy. Jméno Sudety se nedá nikomu upřít. Viděli jsme, jaké jsou důsledky, když se zakáže něco jako alkohol, kouření, šlechtické tituly a nakonec i slovo Sudety.

Sudety jsou v nás tak, jako Morava v Moravácích. Sudety budou navždy v nás a budou ovlivňovat naše chování.. Jsme tu všichni doma a bojíme se, jako každý jiný, o svůj domov. To je naprosto normální. A je to určitě tak, jak to má být....  Myslím, že to vím.   

Zamyšlení nad tím, proč se psem je těžko vyjít

Už jenom proto, že lidem konkurují. Štěkají, koušou....Ať se hnu kamkoli, jsou mi stále v patách, občas na botách. Moje partnerky je posadily tak vysoko, že na jejich památku nedosáhnu. Srovnávání s jejich předchozími muži s přehledem zvládnu, z toho se vymluvím, ale něco jiného je to u němé tváře. Památce psa neutečete. Co všechno uměl, znal, přinesl, ohlídal, vyslechl, jak se s ním povídalo. Jemu stačilo jednou říct, ale ty…

Pes mě nemá evidentně rád. Má za to, že já, nebo moji předci museli jíst psy a to se neodpouští. Panička může mít i dvě vysoké školy, když na ni pes upře své moudré oči, místo, aby mu za poklesek v chování vynadala a vyhnala ven do zahrady prohánět smysluplně krysy a holuby, tak si ho přivine na svá ňadra a konejší jej. Políbí ho mezi ušima a nechá se psím jazykem, kterým si pes před chvílí dělal hygienu konečníku, olizovat tvář.

Potlačil jsem chuť psa zabít, chytit za flígr a osobně ho vyhodit do zahrady. A co jsem si nevyslechl? Pes je očkovaný, čipovaný, má papíry.... Ale mně vadí programově. Rozumí všemu, miluje paní až tak, že by pro ni do ohně skočil. A já, já bych se měl stydět.

Byly mi podsunuty příběhy psů hrajících v seriálech ze života komunity blízkého okolí. Přiznávám, že rudnu a brunátním. Nemám rád televizní seriály, novely zesměšňující a zjednodušující na plážích. Tam všude je vše možné, jen ne překonat slepou Esmeraldu. Přeceňování psa, především malého vzrůstu je nevkusné a zavádějící. Pes je ikonou své paní, která jej učí a kazí. Je to úžasný přerod zvířete v diplomata v huňatém kožichu s blechou na ocase, šlechtice „ducha“ v kožichu plném roztočů a těch potvůrek, co roznášejí boreliózu.... Vykládejte tohle ženským, co psy kazí. Vždyť často nevíte, s kým jednat v bytě. Jsou tam dvě. Jedna vás nepustí ke slovu a ta druhá štěká taky.

Pes je dnes ze zákona na úrovni převzít dědictví, hrad Kost, jihočeskou Bechyni. Vedle něho si pak připadám, že náhubek mám já, a vodítko taky. Je čas vědět, kam se v tomto čase postavit. Pes stojí pevně na všech čtyřech, člověk na dvou. Ještě není rozhodnuto.... Ať žijí lidé, co mají psa, a ten o tom neví. Kdo koho má, toť zásadní otázka všeho spolubytí. Pokud na ni odpoví pes jako první, pak pane jdi a skoč do hluboké studny, neboť pes tam za tebou neskočí. Neví, že tam pro tebe má skočit, není robot, který by skočil.

Pes, má-li na výběr, neskočí. Pán se utopí a otázka je zodpovězena, teorie ověřena. Ani pes zahrnut láskou neskočí, ani láska není motivem, pokud to není první zákon. Pes žije s člověkem příliš dlouho, aby pochopil. Ani člověk není motivem, aby skočil.... Strach o vlastní život je prvotný. Je příliš inteligentní, aby pochopil, jak to mezi lidmi chodí. Lidé předstírají, obchází zákony, každý upřednostňuje zachování sebe sama. Pes to vidí, cítí a je zmatený. Neskočí a skočí-li, bude to individuelní rozhodnutí. Zjednodušeně ošetřeno asi tak, jaký pán, takový pes.

Pes patří do boudy na dvůr do kotce. Hlídat dům, zahradu. Ne všemu rozumím, ne všichni lidé mají na to, mít psa. Je asi prokázáno, že skutečně pes může býti  chytřejší svého pána. Pak to už není legrace, ale příběh k hlubšímu zamyšlení.

Pocta hrdinům i těm, co nenosí v torbě maršálskou hůl

Na Napoleonovi se mi líbilo, že povyšoval své nejlepší velitele do hodnosti generálů ve věku, kdy v naší armádě měli hodnosti poručíků…

Tak nějak, jako Bonaparte, se zachoval n. p. Totex Chrastava výroba textilních strojů vůči mému tatínkovi. Právě se zlomilo minulé století v půl a tábor lidově demokratických států v čele se SSSR sílil. Zatčení, odsouzení, i neodsouzení dostávali důvěru a tak, jako můj otec, nastupovali do výroby. Táta rovnou k soustruhu do blízkého Totexu v Chrastavě. Bylo mu 35 let a svět mu tudíž ležel u kolen.

S textilními stroji, které lodí v lednu r. 1948 poslal do Valaparaísa v Chille se navždy rozloučil a začal rázně budovat socialismus. Rok se s rokem sešel a už tu bylo první vítězství ducha nad hmotou, nebo hmoty nad duchem. Tak tady si nejsem jist. Asi šlo o plichtu… Otec byl vyhlášen nejlepším soustružníkem v chrastavském Totexu. Došlo i k focení, hrála hudba, květiny, přípitky.

Táta točil klikou u soustruhu o sto šest procent stále, a tím pádem dělnický ředitel, odbory a KSČ, došli k závěru, že tenhle polepšený třídní nepřítel by mohl jako v Surreté galejník Vidoq šéfovat celé dílně. A tady je to podobenství s Napoleonem. Táta dostal kalhoty s „rudými lampasy“ a do kapsičky u vesty logaritmické pravítko. Mile překvapil ředitele, když mu řekl, že s ním umí. A to právě, když mu říďa šeptal do ucha, že to mají všichni mistři, jako stetoskop lékaři a nevadí, když s ním neumějí.

Takže tatínek záhy zastával řadu funkcí – mistra nádvorní party, topičů opravářů – údržbářů. A protože to uměl i se ženskými, záhy byl nepostradatelný. Do práce jezdil z Machnína do Chrastavy na kole, v zimě vlakem, kde se netopilo. Už nezbylo, než místo náměstka, či ředitele a tak táta začal dělat zlepšováky. Záhy měl diplomů za ně plnou zeď. Až sem jsme to tatínkovi trpěli. Když už táta nevěděl, kam s andělskými křídly a kam si pověsit doma svatozář, vyrukovala maminka a já s požadavky.

Já chtěl pořádnou hračku. Elektrický tank, těžký T34 a maminka předělat troubu z plynové na elektrickou. V hrsti mu předala šamotové kuličky navlečené na niti. Nebyly všechny, ale to jistě nevadí, sousedka má žhavící dráty a ty jsou lepší než šamot, ten stejně praská… Potom to byla elektrická kamínka do ložnice, já klícku pro stehlíka a světýlko nad akvárko, což byla pětilitrová lahev od okurek. A uzemnit rádio chtěl táta, což jej málem stálo život a já, ve věku pěti let vytáhl zásuvku ze zdi a odpojil jsem jej už zkrouceného s prsty spálenými na kost od elektrického proudu. Tátu to udivilo a začal si hledat práci mimo elektrickou síť a zmáknutý Totex, n. p.

Hrdinové mohou být i vegetariány. Když táta začal pracovat ve skladu zeleniny a později i zeleninu prodávat překvapil všechny, kromě mě a maminky. Věděli jsme, že je vegetarián. Zásobování zeleninou a hlavně čerstvou, byl v Čechách koncem padesátých let problém. Když se to tatínkovi podařilo u nás změnit, už přemýšlel o něčem jiném. Dokud nebyla kolem Liberce obrovská nákupní střediska, nakupovalo se v Pražské a Moskevské ulici. A tak, jak jinak, v šedesátých až osmdesátých letech tatínek prodával v liberecké Pražské ulici v prodejně dárkových potravin balených do průhledné celofánové fólie, igelitových sáčků a proutěných košů zdobených barevnými stuhami.

V druhé části obchodu byla v sedmdesátých letech prodejna Tuzexu a to vše kočíroval můj tatínek, později s maminkou, o které s oblibou říkal: „Ona je krk, já hlava, ale ona s ní hýbá…“

Rodiče se nedočkali ,,sametové“ revoluce, tudíž nic neprivatizovali, netkla se jich žádná restituce. Přesto dovedli žít a zajistit rodinu, bez nářků, že mají málo. Měli dost. Měli jeden druhého a mě… Bylo to hodně, nebo málo? Nevím, ale to, co uměl můj tatínek já neumím. Být optimistou, pokaždé se zvednout a jít znovu do toho. Díky, táto, byl jsi bezva vzor… 

Letos jsou opět na pořadu dne komunální volby

My, co jsme znali Liberec před třiceti - čtyřiceti lety, můžeme takříkajíc bez uzardění říci: Dnes je Liberec úplně jiné město. Jiné, než když jej opouštěli Němci, jiné před třiceti lety, a dnes?... Žije díky obchodním centrům na periferiích, výrobním halám za městem. V centru jsou uzavřeny továrny, provozovny, neopravovány celé domy, uzavírány obchody, služby. Byty v centru mezi horním a dolním náměstí jsou opouštěny z důvodu, že je odtud náhle kamkoli mezi lidi daleko.

Problém, který řeší i jiná města a nejen v České republice. Liberec, na rozdíl od jiných metropolí a krajských měst, je dlouhodobě zanedbávané město. Spojme si to i s tím, že od sametové revoluce město neinvestovalo správně, usilovalo o priority, které jej finančně přivedly na buben. Stavba megasportovní haly a světové lyžování stály tolik, že na řešení skutečných starostí občanů nebyl čas, chuť a později ani peníze.

Dnes je Liberec jedno z nejzanedbanějších míst v Česku. Ve srovnání s ostatními srovnatelnými městy jsme na tom nejhůř. ,,Město sportu“ zapomnělo, že je i městem důchodců, dětí a maminek na mateřské dovolené, pracujících, řidičů a turistů, kteří ovšem už ani nevědí, kde Liberec vůbec leží. Město, dříve v záplavě zeleně a rododendronů, laviček, levné městské dopravy, je dnes ve všech ohledech pro své občany nejdražší. Ztratilo půvab města, kde se prodávalo, vystavovalo, kam se odsunutí – vyhnaní Němci rádi vraceli podívat, co se děje s ,,jejich“ domy, továrnami a kancelářemi…

Vedení města selhalo a po dvacet let naplňovalo jen zájmy a potřeby vybraných kategorií lidí. Jak to připomíná uplatňování vedoucí úlohy KSČ v  předchozím období! Tehdy ale město dluhy nemělo a hlavně bylo o něčem – o textilu, vývoji, zaměstnanosti, školách a uplatnění absolventů. Současnost demokratické volby je paradoxně za tím, že rozevřela nůžky mezi chudými a bohatými, neumožňuje chudým využívat možností, které současný režim nabízí.

I v Liberci budou na podzim komunální volby. Zvítězí opět ti, co toho hodně slíbí. Nemohou zvítězit ti, co se budou držet zpátky. Snad se konečně najdou sponzoři, jako v minulosti tohoto města bohatí a úspěšní továrníci, obchodníci (např. rodina Liebiegů). Ti, kteří dnes vlastní ,,půlku“ Liberce začnou stavět byty – domy pro chudé, investicemi do vodárenství, místní dopravy, do služeb napomohou jejich zlevnění. Jejich stamilióny by konečně měly pomoci městu, lidem, kteří zde bydlí - žijí.

Liberečáci, jako majitelé Babylonu, Preciosy, a dalších firem, by měli vidět své město tak, jak je viděli kapitalisté za Rakouska a za První republiky. Není to jejich povinnost, ale morální závazek úspěšných lidí, kteří si své miliony nevezmou sebou na kremák. Tam se jezdí jen v jedněch šatech, v jedné košili, v jedněch botech. Pokud se tedy „rozšoupnou“ a svému městu vrátí něco z toho, co zde vydělali, jistě na ně město nezapomene a pojmenuje po nich ulici, náměstí. Proč, ne?

Vraťme se o století zpátky, kdy tohle bylo běžnou věcí a pan továrník si považoval za čest koupit okna do radnice, postavit ,,azyl“ pro chudé a nemajetné. Co chudých dětí vystudovalo za laskavého přispění na studie! Věřme, že to půjde. Jen chtít. Vraťme se zpět do historie, obnovme i šlechtické tituly, církev by mohla prodávat odpustky… V kostele bez věže před válkou vařili pro chudé báječnou polívku, co mi o ní táta vyprávěl. Nešlo by se k ní potichu vrátit?

Kniha, knížka, něco ke čtení. Něco do vlaku, abych tam neusnul

To okřídlené Gorkého vyznání knize, že za vše, co vím a znám děkuji těm pár tištěným listům papíru, zná každý. Mně, díky panu Kurkovi, machnínskému knihovníkovi, to bylo známo od první třídy.

Chodit do knihovny a hrát ochotnické a loutkové divadlo v prvních poválečných letech bylo samozřejmé. Zpěvák a herec vinohradského divadla Jirka Koutný vzpomínal, že už na podzim pětačtyřicátého hrál české divadlo v hospodě U zeleného stromu. Ti, ze starousedlíků, co už zapomněli češtinu ji biflovali tak intenzivně, že nakonec stihli i premiéru....

S knihovnou to bylo taky tak. Patřilo k dobrému tónu chodit každý týden v sobotu pro nové knížky. Knihovník se měl co otáčet. Měl ještě k tomu navíc pojízdnou knihovnu. Takový malý autobus, co v  libereckém okrese byl používán zrovna tak, jako dvojče, co jezdilo s potravinami. Co mě v pozdějších letech mrzelo bylo, že machnínský knihovník, zaměstnanec liberecké knihovny, protože neměl vzdělání, dělal v té veliké liberecké knihovně údržbáře a ke knížkám měl přístup, jen když je v bednách někam rozvážel. A přitom, jak ten uměl o knížkách mluvit a doporučit k přečtení! Ale tak to ve světě dospělých chodilo a snad i chodí.

Důchodce svět kolem kolem vidí už zase očima dosud nezkažených dětí.... Svět se za pětašedesát let, co jej intenzivně pozoruji změnil. Neplatí to, co platilo a platí to, co neplatilo. Gorkého konstatování, že kniha mu byla universitou je neplatné, jako studium práv z plzeňské university v nedávných dobách. Každý týden chodit do knihovny se síťovkou plnou knih a tolik si jich opět vypůjčit, to se už asi nevrátí stejně, jako pravidelné promítání filmů pro děti odpoledne a pro dospělé od osmi večer.

Lidem chodily do schránek noviny a časopisy. Právo stálo 0,30 haléřů, zrovna tolik, co mně jízda hromadnou dopravou od Ještěda po ZOO a botanickou zahradu.... Jestli v těch knížkách toho tehdy bylo víc? Sartr, Zola, Erenburg, Salinger, Šolochov, Neff, Branald. Knížku, jako dárek k narozeninám, za vysvědčení, k vánocům pamatuje snad každý z vás. Vánoce bez hromady knížek? Já nepamatuji a byla jich kolikrát i plná náruč. Strýčkové, tety, rodiče, organizace, ti všichni věděli, že knížkou nic nezkazí.

A četli jsme. Já i pod peřinou. V. Hugo – Bug Jargal. To mi bylo devět a četl jsem celou noc s rozsvícenou baterkou pod peřinou. V patnácti to odnesly oči, začal jsem nosit brýle. Ale to všichni z mé rodiny, každý kdo hodně četl. Poděkovat se sluší W. Mankowiczovi z autorů z Anglie, I. Babelovi, I. Erenburgovi z Ruska, Feuchtwangerovi z Německa... Poláčkovi, Mňačkovi, Lustigovi, Branaldovi, Ortenovi od nás. Jsme kosmopolitní a to je dobře. Hitler knihy a jejich autory pálil. Mě učitel na gymnáziu v Jeronýmově ulici vyčetl jejich kosmopolitismus, s nímž jsme zúčtovali jednou provždy v procesu se Slánským. Při vzpomínce na učitele Říhu se mi dělá zle od žaludku. I Tací ještě v šedesátých letech učili...

Ano, velmi mnoho z toho, co umím, mi dala knížka a nemusela to být přímo středoškolská nebo vysokoškolská učebnice. Gorký měl pravdu. Bez knížky jsme byli jako ryba na suchu, s knížkou, jako ryba ve vodě. Ano, knížce vděčíme za mnohé, co nás krášlí.

Na sluneční straně. Kde to je?

Tam, kde ti půjdou meruňky, kde slunce šmíruje celý den, kde si děti samy od sebe hrají, kde hadi se na kamenech vyhřívají. Tam, odkud slyšíš ptačí zpěv a vidíš nad studánkou tančící roje mušek, mrak, jak pytel blech. Tam, kde v trávě mravenci dřou do úmoru kostí a s ježkem se přou, jak si louku rozdělí – rozparcelují. Kde slunce dělá lidem potíže s úžehem. Moje vesnice leží právě tam. Při patě hory Ještěd na opačné straně. Na slunečné straně leží Pláně, Světlá, Rozstání i Dub, chcete-li i Hodkovice, Osečná. Můj mikrosvět byl na druhé straně při patě Ještědu u mostu přes Nisu.

To bylo tak. Kdo nasypal horu začal tím, že první kámen položil a pak už jenom sypal ze všech sil. Vršil kámen na kámen, až došel na Karlov, přidal do kroku a sypal kamení stále do výšky až, co mohl a tam se zastavil. Postavil horu a pak řekl svému příteli architektu Hubáčkovi: „Tady mi postav hotel, stavbu, nad jiné překrásnou!“ Jak řečeno, tak uděláno.

Hora stojí a dělí můj mikrosvět na sluneční a půlnoční stranu. Znám tu chladnější, kde stála spousta zajímavých staveb, která stojí ještě dnes. Ještěd je předělem a hrází, která bývala především národnostní a jazyková. Ze sluneční strany do půlnoční k nám putovalo na zádech žen v krosnách vše, co u nás rostlo pomalu, nebo vůbec. Čeští dělníci pracovali v textilkách, ve službách, sem tam v obchodě.

Sluneční strana. Tu jsme hledali i my, kluci z druhé strany. A vskutku jsme ji nacházeli. Nebyla všude, ale byla tu. Bylo to jinak, snad trochu v jiné podobě. Sluneční stráň jsme hledali i jinde, ale nebyla k nalezení. Pak tu byla a na ní stál domek po Němcích s vymlácenými okny, bez dveří, se stolem v kuchyni, kredencí, židlemi a vedle v pokoji s postelí a s peřinami. Na zdi byly ještě hodiny.

Malé bunkry, které stály na slunci na dohled posádky - od jednoho ke druhému. Rybníky. Na jejich dnech bylo tolik zbraní, že i dospělci se báli šlapat bahno a raději se nekoupali na slunečních stráních příkrých svahů našich Sudet. Co domků po Němcích tu ale bylo, co schovaných pokladů. Ještě po revoluci si mnozí odváželi do Německa auta zakopaných dokumentů.

Byly těch různých věcí plné půdy pod střechou, v místnostech pod podlahou. To byly naše růžové zahrady, kde často i pod dlažbou bylo něco, co se hodilo, co hospodář potratil, co selka odhodila. Byla tu fůra zvířat po Němcích. Dostala sice česká jména, ale moc jim rozumět nechtěla. Ani zpěvní ptáci nechtěli zprvu zpívat. Všelijak pípali v korunách, ale zpěv to nebyl.

Sluneční stranu si každý z nás představoval jinak. Maminka tam, kde jí schne prádlo a kam zanášejí slepice vajíčka. Táta, kde rozebrat motorku, kam postavit králíkárnu, kam garáž.

Mně se sluneční stranu u nás v Sudetech nedaří najít. Hledám ji stále. Pokaždé když už ji mám, odněkud zafouká, zasněží, uhodí mráz a já jdu a začínám od začátku. Přeji ji ostatním. Jedno vím určitě. Je tu, chodíme kolem a jen před ní zavíráme oči.        

I v Liberci jsme Baťovi vrátili obchodní dům na dolním náměstí

Kde jsou ty doby, kdy se malí ševci věšeli – protože ten největší z nich, Baťa, jejich dílničky požíral jednu po druhé. Dnes došlo i na něho. E. E. Kisch ve své poslední reportáži z Baťova království ve Zlíně popisuje, jak firma přispívá k rozvoji společnosti a jak expanduje do světa. Nebylo města, městečka, nakonec i vesnice, odkud na vás nehleděla jeho reklama.

Evropou otřásla válka. Jak to tak chodí, není všechno kolem ní košer. Někdo kolaboruje, někomu se neprokáže nic. Únor roku 1948 přerušil dohady, kdo komu za války a jak pomáhal, a boty od Bati dostaly nový rozměr lidově demokratický, později socialistický. I bez Bati si držely standart dobře odvedené práce a prodávaly se doma i v cizině. Po roce 1989, kdy se v ČSR věci vrátily k samotným počátkům a firma Baťa se vrátila do Čech vyrábět boty. Nikdo nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Ani Baťa to nezvládl.

Stalo se, že v Čechách skončil s výrobou a vše převedl do lidové Číny. Nehledě na „špatnou“ pověst čínské produkce, vyráběl boty made in Čína. Vzal práci Čechům a nabídl ji Číňanům. Trochu hodně to připomíná dědečka současného „Bati“, který rovněž bez skrupulí vzal práci jednotlivým ševcům a nezajímal se o to, jak uživí rodiny...

Kapitalismus občas staví bohaté před rozhodnutí, zda dát možnost přežít a vydělat i těm druhým, chudým. Většinou je však pro bohaté rozhodující zisk. Paradoxem je, že se nám Baťa opět po několikáté do Čech vrací. V Číně mu přestal bambus růst. Co by se nevrátil. Nabídne lidem práci. Co na tom, že až na něj Číňané kývnou prstem a nabídnou o korunu víc, se vším praští a opět se postěhuje. Koho zajímá, že se opět zachoval jako p.....? Lepší to už nebude. Kdoví, čím nás příště firma Baťa překvapí. Kdo jednou zklame, zklame pokaždé....  

Až do hrdel a statků

Ryk koní, třesk kovu o kov, hrdelní křik. Vřava. Dupot lidských i zvířecích nohou o udusanou zem, vír prachu, pilin, pach nemytých těl, výkalů a krve. To je ta první část hesla, těch nejvěrnějších. Ta druhá, to bude složitější....

Věrnost až za hrob. To mi připomíná středověký pás cudnosti k němu klíč a manžela s klíčem na cestě do Svaté země. Věrnost slibům, věrnost přísaze. Přísaze poslušnosti maníků svému lennímu pánu. Věrnost dohodám, ruky podání. Slib, kupní smlouvy, předmanželské smlouvy...

Až do hrdel a statků! Za protivenství se platilo často krutou smrtí, kdy samotná vazba i vězení bylo hrůzostrašné – mučírny, hladomorny, galejnické práce – doly, veslování na lodích – galerách, stavby opevnění, chrámů, sídel. Velmi krátká doba života. Časté války, epidemie, souboje, zranění a elementární neznalost hygieny vedly k časným úmrtím a tudíž k neschopnosti plnění závazků.

Jeden z příkladů takového závazku v ranném středověku, nejen, že nebyl zpochybněn, ale fungoval a přečkal svou dobu. Rulek z Bibrštejna, slezský šlechtic se uvázal Přemyslu Otakarovi II. českému králi, že za panství ve Frýdlantu v Čechách, kam patřil i Liberec, zaplatí domluvenou sumu ve stříbře a k tomu, přijal závazek pro sebe a své dědice, že pokud český král potáhne proti nepříteli, bude jej následovat a se svou družinou se tak zúčastní všech vojenských střetnutí ve službách českého krále. Jednoznačně sepsáno, podepsáno, uloženo. Panství proti zaplacení. Splnění další části dohody – to se uvidí....

Moravské pole rok 1278. Stojí tu proti sobě český král Přemysl Otakar II. a rakouský Habsburk Albrecht. Hned vedle, o kousíček od českého krále měl stát Rulek z Bibrštejna, pán nad Frýdlantem v Čechách, nad Libercem tak, jak zněla smlouva o koupi toho území..... Nebyl tady, a nikdy ani v příštích generacích nedoprovázel českého krále na jeho vojenském tažení do boje proti nepříteli. Z tohoto pohledu se jeví prodejní smlouva jako nenaplněná, ale i neplatná od samého začátku. A vidíte. Nikdy ji nikdo za ta léta do současnosti nezpochybnil. Její neplatnost je přitom naprosto evidentní.... To je zcela v rozporu s heslem „Až do hrdel a statků....“