Před
tisíci léty jsem chodil i já do školy a četl. Když už mi neměl
co říci hrdinný kapitán Korkorán, začetl jsem se do knihy
vzpomínek Ilji Erenburgra (1891 – 1967), jedné z nejvýraznějších
postav intelektuálního světa 20. století. Jeho „Lidé, roky,
život – 1961 – 65.“ mě dostaly. Neznám, nic podobného. To,
že přežil Stalinovy represe, byl skutečný zázrak nad zázraky.
Jeho
vzpomínky jsou učebnicí intelektu, myšlenek i činů, na které
jsem zíral s otevřenou pusou. Co stránka v knize, to
život člověka, to jeden čin, který náš svět posunul kupředu.
Znal se s lidmi z Moskvy, Petrohradu – Leningradu, Varšavy,
Berlína, Vídně, Paříže, Londýna i Říma. Za války šel po
Hitlerovi, jak po svém úhlavním nepříteli. Přežil jej o víc než dvacet
let.
Dá
se říci, že mi Ilja Erenburg otevřel okno do světa. Nejenom mně.
O to víc mě mrzí, že dnes jej neznají studenti, budoucí učitelé
dějepisu, literatury. Neznám člověka, který udělal tolik pro
mír a přátelství mezi lidmi. Člověka, jakoby z jiné
planety, který žil, aby nám předal poselství o člověku v mezní
situaci, o právu na život, o hrozbě války, o nás, i o těch, co
si neváží života, toho nejcennějšího, co máme.
Nejde
o prázdná slova, ale o odkaz I. Erenburga hovořícího k samé
podstatě života na naší planetě, která je ohrožena lidmi,
kteří si neuvědomují, co všechno může vzejít z jejich
nezodpovědného chování, z válek a konfliktů byť jen lokálního
charakteru.
Další
z těch, kdo ovlivnil můj pohled na okolní svět, byl rovněž
spisovatel a člověk, který se zamýšlel i nad řádem světa, a
to od pradávné minulosti do současnosti. Erich von Daniken (1938)
autor mnoha knih o dějinách a naší Země, včetně možných
návštěv planety příslušníky rozumných bytostí z kosmu...
Splnil
se mi sen. V létě roku 2007 přijel do Liberce a ubytoval se v
„Babylonu“. Osmělil jsem se, představil se mu a nabídl mu
program, který jsem pro něho připravil. Překvapilo mě, že
souhlasil. Bez dalšího doprovodu jsme se sami, jen my dva, vydali
do libereckých ulic. On v sytě modrém saku s nezbytnou
cigaretou v ústech.
Lidé
se za námi otáčeli, ale žijícího autora žánru nejlepších
knih vědeckofantastické literatury nepoznávali. Cestou Pražskou
ulicí jsme si povídali o všem možném, byli jsme spolu na balkonu
liberecké radnice a podívali se do kanceláří, jak pracují
magistrátní úředníci. Chvilku jsme poseděli v modlitebně
nové Synagogy a vyprávěli si o tom, co nás oba spojuje. U mě
doma se Erichovi líbily staré pohlednice, příběhy lidí ze
života mé rodiny, mé knížky. Překvapivě nepopíral boha a jeho
existenci ve veliké vzdálenosti od naší země. Připustil, že se
večer před spaním modlí. Překvapilo mě, jak brzo jsme si našli
cestu jeden ke druhému, společný jazyk, řešení problémů
společnosti. Jako prioritu další existence života na naší
planetě zdůrazňoval úsilí o zachování celosvětového míru,
který je i předpokladem k uživení všech lidí, boj s dosud
nevyléčitelnými chorobami, získávání energie a paliv
alternativním způsobem. Erich von Daniken se stále obrací ke
čtenářům svých knih s apelem na řešení konfliktů vždy
mírovou cestou a humanismem tak blízkým velikánům světové
literatury, kterým on dozajista je.
Ač
mu tehdy bylo již 72 let, jeho životní optimismus a pracovní elán
by mohl být skutečně příkladem i mnohem mladším. Mrzí mne,
že osobnost, jakou spisovatel Erich von Daniken je, je našimi
současnými čtenáři přehlížena a mnozí, převážně mladí
čtenáři o něm nic neví..... Je to skoro k nevíře, ale je
to tak....
Žádné komentáře:
Okomentovat