Tam,
kde ti půjdou meruňky, kde slunce šmíruje celý den, kde si děti
samy od sebe hrají, kde hadi se na kamenech vyhřívají. Tam, odkud
slyšíš ptačí zpěv a vidíš nad studánkou tančící roje
mušek, mrak, jak pytel blech. Tam, kde v trávě mravenci dřou
do úmoru kostí a s ježkem se přou, jak si louku rozdělí –
rozparcelují. Kde slunce dělá lidem potíže s úžehem. Moje
vesnice leží právě tam. Při patě hory Ještěd na opačné
straně. Na slunečné straně leží Pláně, Světlá, Rozstání i
Dub, chcete-li i Hodkovice, Osečná. Můj mikrosvět byl na druhé
straně při patě Ještědu u mostu přes Nisu.
To
bylo tak. Kdo nasypal horu začal tím, že první kámen položil a
pak už jenom sypal ze všech sil. Vršil kámen na kámen, až došel
na Karlov, přidal do kroku a sypal kamení stále do výšky až, co
mohl a tam se zastavil. Postavil horu a pak řekl svému příteli
architektu Hubáčkovi: „Tady mi postav hotel, stavbu, nad jiné
překrásnou!“ Jak řečeno, tak uděláno.
Hora
stojí a dělí můj mikrosvět na sluneční a půlnoční stranu.
Znám tu chladnější, kde stála spousta zajímavých staveb, která
stojí ještě dnes. Ještěd je předělem a hrází, která bývala
především národnostní a jazyková. Ze sluneční strany do
půlnoční k nám putovalo na zádech žen v krosnách vše, co u
nás rostlo pomalu, nebo vůbec. Čeští dělníci pracovali
v textilkách, ve službách, sem tam v obchodě.
Sluneční
strana. Tu jsme hledali i my, kluci z druhé strany. A vskutku
jsme ji nacházeli. Nebyla všude, ale byla tu. Bylo to jinak, snad
trochu v jiné podobě. Sluneční stráň jsme hledali i jinde, ale
nebyla k nalezení. Pak tu byla a na ní stál domek po Němcích
s vymlácenými okny, bez dveří, se stolem v kuchyni,
kredencí, židlemi a vedle v pokoji s postelí a
s peřinami. Na zdi byly ještě hodiny.
Malé
bunkry, které stály na slunci na dohled posádky - od jednoho ke
druhému. Rybníky. Na jejich dnech bylo tolik zbraní, že i
dospělci se báli šlapat bahno a raději se nekoupali na slunečních
stráních příkrých svahů našich Sudet. Co domků po Němcích
tu ale bylo, co schovaných pokladů. Ještě po revoluci si mnozí
odváželi do Německa auta zakopaných dokumentů.
Byly
těch různých věcí plné půdy pod střechou, v místnostech
pod podlahou. To byly naše růžové zahrady, kde často i pod
dlažbou bylo něco, co se hodilo, co hospodář potratil, co selka
odhodila. Byla tu fůra zvířat po Němcích. Dostala sice česká
jména, ale moc jim rozumět nechtěla. Ani zpěvní ptáci nechtěli
zprvu zpívat. Všelijak pípali v korunách, ale zpěv to nebyl.
Sluneční
stranu si každý z nás představoval jinak. Maminka tam, kde
jí schne prádlo a kam zanášejí slepice vajíčka. Táta, kde
rozebrat motorku, kam postavit králíkárnu, kam garáž.
Mně
se sluneční stranu u nás v Sudetech nedaří najít. Hledám
ji stále. Pokaždé když už ji mám, odněkud zafouká, zasněží,
uhodí mráz a já jdu a začínám od začátku. Přeji ji ostatním.
Jedno vím určitě. Je tu, chodíme kolem a jen před ní zavíráme
oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat