Taky
jste byli okouzleni padajícím deštěm? Já se vracím o desítky
let zpátky, kdy naslouchat dešti byl ten správný čas. To se
jednou rukou držíte táty a druhou mámy, kolem vás prší a vy
jste malí, snad ještě menší, nejmenší děcko planety. Teplý
jarní déšť vám padá na čepici a vy se držíte obou a oni drží
vás, jak v kleštích. Schovat se? Tu otázku řeší oba
„nahoře“. Stojí tam bezradně a pak se smějí. Voda jim teče
po tvářích na jarní převlečníky, mámě zmáčela nové
silonky, tátovi modré tesilky a vy? Vás táta náhle zvedne do
výšky, déšť nedéšť a zatočí s vámi do kola, pak
ztratí rovnováhu a padne přímo na mámu. Ta to nevydrží a v tu
ránu jste všichni, jak tu stojíte, zmáčení až po uši, v té
největší kaluži.
Proč
si to pamatuji? To bude asi tím, že to bylo poprvé a naposled, na
čem se oba rodiče jednohlasně shodli. Smáli se a byli šťastní.
Trvalo to sice jenom chvíli, ale stalo se a já byl s nimi.
Bylo to, jako když slyšíte číst pohádku. Zlo bylo, že ošklivě
prší, ale déšť byl jarní, teplý a my jsme se drželi všichni
za ruce, zatočili se a spadli. To bylo jak vysvobodit princeznu,
jako porazit draky a smát se tomu a objímat se v dešti, když
princ dostane Šípkovou Růženku za ženu....
Potom
jsem ještě mnohokrát slyšel déšť chodit po střechách. Hlavně
po těch plechových. U nás doma na vesnici, tam byly střechy hodně
z plechu a kromě psa tam nikdo kravál nedělal. Déšť
procházel převážně v noci a jako zloděj se zkoušel dostat
za hlavní dveře do předsíně. Tak táta postavil přístřešek
nade dveře, aby tomu zabránil. A bylo po starostech. Když pršelo,
tak nám to mlátilo rovněž do oken. Jakmile začalo pršet maminka
první křičela: „Prší, okna jsou otevřená, koukejte je
zavřít!“ Koukejte je, to platilo tatínkovi a mně. Maminka jinak
milovala otevřená okna, ale dešti, který je zásadně napadal,
bylo potřeba se rázně postavit. Mobilizovala celý náš rodinný
záchranný systém. Tím pádem jsme táta i já doslova lítali po
domě a zavírali, co bylo otevřené. Bylo to jako katastrofickém
filmu, kdy praská přehrada na Fojtce, nebo ve Vítkově u Chrastavy
přehrada Mlýnice.
Ach,
mládí zmáčené jarním deštěm! To je o vzpomínkách a
rodičích, co se společně stavěli už jen ke katastrofám.
Později jsem se já sám pro ně stal vítanou katastrofou, vodním
živlem, povodní. To už nebyla idylka, to bylo o tom, jak se učím,
zda byla zaplacena pojistka, zda nepřetekla vana, jestli se nesvítí
ve sklepě. Ne vždy to bývala i moje vina. Když jsme si hráli na
doktora, Sylva Sedláčková, co ji maminka doučovala češtinu,
zapomněla po „vyšetření“ zhasnout světlo nad schody z půdy.
Ach,
mládí! Plné omylů a cest do neznáma, slepých uliček a
zapálených slepých střev. Sylvě střevo vyndali včas, jakmile
jsem jej správně diagnostikoval. To nám bylo šest. Byli jsme
zvídaví, mladí, krásní mladí lvi. Dnes, když na to myslím,
závidím dětem. I když závidět by ony mohly spíš nám. Žili
jsme život bez televize, mobilů a internetu a ony si myslí, že
mají vše...
Žádné komentáře:
Okomentovat