Vzpomínky
na školní výlety jsou už dnes pro řadu z nás chaotické,
útržkovité a samozřejmě zidealizované. Podstatné bylo, že se
na ně jezdilo, a že do páté třídy byly jednodenní i se
spoustou rodičovského doprovodu. Já se stále vidím s takovým
velkým žebradlem přes rameno naplněné chleby s máslem,
studenými řízky, jablky, vejci na tvrdo, sušenkami,
trojúhelníčkovými sýry, okurkou, něčím sladkým, toaletním
papírem, skládací skleničkou, tužkou a malou peněženkou.
Od
nás to je k varhanům, k čedičové skále u Děčína asi
šedesát kilometrů. Tam bylo úžasné parkoviště - holky vlevo,
kluci vpravo. Koše na odpadky se plnily vejci natvrdo, chleby, sýry
a dalšími domácími pochutinami. Nám šlo o to, zbavit místní
stánek s občerstvením oranžové a žluté limonády,
hroznových komprimátů, žužu, italské směsi, cucavých tyčinek,
kyselých bonbónů a spousty dobrot, které doma byly tabu. Je to
šedesát let a já tu boudu vidím jako dnes a děj kolem ní asi
tak, jako ve filmu o Švejkovi, kdy vojáci za frontou v podobném
stánku nakupují podezřelý alkohol. Podstatné nám unikalo.
Přírodní kamenný útvar nemá v Evropě podoby. Asi bych
tehdejší obsluhu ze stánku poznal. Co měl na sobě, ruce
s prstenem, hrníček s čajem, ze kterého se ještě
kouřilo.... Každý jsme na cestě za dobrodružstvím viděli na
cestě něco jiného.
Řidič
autobusu jezdil za peníze. Měl v kůlně dvě motorky, až je
dostaví bude jezdit závody. Ředitel školy, a naše učitelka byli
něco jako milenci, takže ti zmizeli za varhany jako první. Naše
maminky, moje nejela, ale ostatní čtyři si nedaly ujít nic. Měly
si co říct celou cestou tam i zpátky a nás vzadu si nevšímaly.
A to bylo moc dobře. Tím pádem jsme na papíry psali vzkazy
řidičům, co nás předjížděli. Moc aut tehdy nejezdilo, ale nás
těšilo i to málo tváří řidičů, kteří nevěřili svým
očím. Velkým překvapením pro ně bylo sdělení, že jsou
„pytomci“. To i brzdili, zpomalovali, aby si přečetli téměř
prvomájové heslo „Děte do prde.....“ Občas s gramatickou
chybou, sprosté slovo nedokončené. Byli jsme kluci z vesnice,
světoví, váleční štváči, nedbale elegantní, když jsme v
zadním okně autobusu ukazovali svá pozadí...
Zastavování
na čůrání na zpáteční cestě mělo rovněž spoustu půvabů.
Chodili i dospělí a my je potají šmírovali, jak to na rozdíl od
nás dělají oni legálně. Říďa pořád dbal na hygienu, pořád
si myl tu naší učitelku, ta pak musela blbnout s mytím také.
Někteří hledali při příležitosti se vyčůrání se houby,
někteří přitom šlápli do hov.... Ti, co šlápli, museli ty
boty nakonec umýt ve zbylé žluté nebo červené limonádě.
To jsme fakt obrečeli!
Na
vlakových přejezdech se dlouho čekalo a tak si z hradu Trosek
taky nic nepamatuji. Ale přejezdy jsme počítali a spolužačkám
pomáhali v tom horku, jak autobus nevětral okénky, z triček,
aby se nepřehřály. Některé, ty hloupé křičely, ty chytřejší
nám pomáhaly. Úplně stejně pomáhal soudruh ředitel z trička
naší soudružce učitelce, šofér na každém přejezdu, když
byly závory dole, spal a maminky si pořád spolu povídaly. Ze
Sychrova si pamatuji pěkné vstupenky a velké teplé bačkory. A
sochu z mramoru u dveří. Pak už to bylo jen únavné. Radost
z toho měl personál, co roznášel obědy. My ani ty malé,
nejmenší porce na světě nesnědli. Byli jsme unavení jako
koťata, plni zážitků, limonády, bonbónu a plynů, které nás
v útrobách těla děsily. Bylo to i cítit. Hodně z nás
cestou domů zvracelo a někteří to nestihli ven...
Doma
jsme se z autobusu vypotáceli víc mrtví, než živí. To ale
neměnilo nic na tom, že jsme se těšili na příští školní
výlet. Všichni. Řidič, ředitel, naše i jeho soudružka
učitelka, naše milé maminky a překvapivě i naše uřvané
spolužačky....
Žádné komentáře:
Okomentovat