První holení lze srovnat s prvním milováním. Obojí se
událo v mém případě asi ve stejné době a asi po stejné časové prodlevě.
Odborník by jen mávl rukou nad ztraceným časem. Já si myslel, že mi skončil
život dřív, než začal. A nebylo to všechno. Budu pokračovat.
Začnu sexem. K tomu jsem přemluvil spolužačku jistým švindlem,
a to snahou přesvědčit ji, že domácí vycpaný metrový aligátor
z holandských kolonií v Karibiku je to, co jí ke štěstí schází. Když
jsme se loučili zhruba po patnácti minutách trapné gymnastiky, oba znechuceni
tím druhým, její slova obdivu kupodivu patřila té plazí obludě, které se
z hlavy sypaly piliny.... Nebyl jsem na tom líp.
K opravnému pokusu z mé strany došlo až mnohem, mnohem
později. Na druhé straně tělocvičny ležela pevně vzepřena zády o žíněnku
učitelka dějepisu, která učila především a z toho ji podezírám, jen
z velké lásky k Janu Ámosu Komenskému. Dal jsem jí kabinetku Karla
Marxe s vlastnoručním podpisem a s legendou potvrzující pravost
podpisu.... Mohu zodpovědně říct, že jsme oba dva dostáli svým slibům a
dotyčná, ne o moc starší i při náhodném styku pak vzpomínala, jak jí na cestě
k dalším pedagogickým úspěchům pomohla právě fotka K. Marxe na kartě
s podpisem a legendou. I já se pak těšil z jejích pedagogických
úspěchů.
Druhý srovnatelný zážitek s oním prvním, mé první holení
bylo rovněž životním zklamáním, tentokrát spojené se ztrátou důvěry ve Velkého
bratra, který na východě od nás, na šestině světa budoval beztřídní společnost.
Ano, sovětský holicí elektrický přístroj Charkov sjel po mých hladkých
nekonfliktních vousech a nezabral. Nezakousl se ani do jednoho. Štval jsem ho
jako závodního koně, vytáčel do fantastických otáček a jeho ostří, asi otupělé
i tatínkovými vousy, nezabralo a nezabralo. Dodnes vidím tu smutnou tvář
v zrcadle, kdy jsem si spojil obě prohry, tak zásadní v mém mladém
životě, v jednu otázku: Má cenu žít? Zklamalo tělo, zklamal duch, zklamala
sovětská elektronika. Už se mi nechtělo dál žít v přetvářce a přestal jsem si
v nádražní trafice kupovat Izvěstije v domnění, že jde o největší
noviny světa. Četl jsem v nich jen
krátké zprávičky, počasí a rozvody, ty se musely v šedesátých letech v
Rusku avizovat v novinách. Nebyla to, jak vidíte nekonfliktní doba.
Tak, jako jsem si našel pro své biologické pokusy mladou a
ambiciozní učitelku dějepisu, našel jsem doma kdesi v šuplíku
s prastarými kondomy i úhledný balíček anglických žiletek
v originálním celofánovém balení. Co na tom, že uplynula už spousta let od
války, co si je některý z otcových bratrů přivezl k kapsičce
battledressu své zahraniční vojenské uniformy.
Holily jak divé, div mi neuřízly pysky. Zbytek žiletek mám uschován.
„Blue Gillete Blades“ mi učarovaly tak,
jako nepovedený sex a staly se součástí mého šťastného partnerského
života. Dejme tomu.
Když jsem později hodnotil kvalitu svého života, konstatoval
jsem, že byl zábavný a stále slibuje nové požitky, na rozdíl od žiletek, které
se musí občas vyměnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat