Ještě
v tomto roce o ní uslyšíme mnohé. Uvidíme mnoho filmů,
výstav, záznamů z besed, aktuálně, co si o ní myslí vědci,
politici, historici. Mnoho velkých myšlenek a přitom to nic
nezmění na faktu, že První světová válka v letech 1914 –
1918 poznamenala naše rodiče a prarodiče víc než, co kdy změnilo
svět lidí.
Jestli-se něco změnilo před První světovou válkou, tak to byla
životní úroveň Evropanů - Evropa, v ní Rakousko-Uhersko, její
nejprůmyslovější část Čechy a nejprůmyslovější část
Čech– Sudety. Snad právě Liberecko a okolí až do První
světové války rostlo a mohutnělo prací místního průmyslu.
Spolkovatělo, četlo, cestovalo, odpočívalo, stavělo, žilo, jako
máloco kde jinde na světě. Svět kolem nás, na ne tak vzdáleném
Balkánu, v Severní Africe, na Dálném Východě, sice už tak
pokojný nebyl, ale Střední Evropa, naši pradědečkové v ní
ještě žili v domnění věčné prosperity a „poklidného“
soužití Čechů a Němců v českém pohraničí Sudetech. Vše
skončilo v Sarajevu smrtí následníka trůnu, vyhlášením
války Srbsku a následnému sebezničujícímu požáru, který
zachvátil a strávil celý tehdejší svět na bojištích První
světové války 1914-1918.
Dědeček Artur narukoval jako jednoroční dobrovolník. V Temesváru
jej záhy dostihl v kasárnách nevlastní otec. V Tatrách,
při jedné z ofenziv generála Brusilova, se děda postřelil
do ruky tak šikovně, že dostal medaili za zranění a dovolenku.
Liberečtí vojáci měli za celé čtyři roky nejmenší počet
přeběhlíků, tedy těch, kteří přebíhali do českých legií,
které i tím významně přispěly ke vzniku Československa....
Přeci jen to byli po většinou sudetští Němci, kteří, pokud
měli zájem na rozpadu Rakousko-Uherska, tak jen proto, aby rozpadem
získali autonomii a přidali se k novému poválečnému
Rakousku, nebo Německu.
Velmi
zajímavé je, že tuhle touhu s nimi nesdíleli ti nejbohatší
sudetští Němci – Liebiegové, Blazskové, Neumannové, Ginskeové
a další majitelé místních velkých textilek a skláren. Těm
zaručovalo odbyt a mezinárodní obchod právě vznikající
Československo.... Život obyčejných lidí byl koncem prohrané
války o holém přežití, o zajatcích. Jenom v těsné
blízkosti Liberce byl za humny tábor zajatců větší, než celé
město pod Ještědem.
Další
desetitisíce lidí městem procházely. Byli to uprchlíci ze
zničené východní Evropy, haličtí Židé, Srbové, Slezané,
pobaltští Němci, podkarpatší Huculové, Ukrajinci, Poláci. Ti
všichni hledali v Liberci dočasně azyl. Babička poslední
den před vznikem Československé republiky 27. října 1918 sedla
na vlak do Litoměřic, aby vyhledala manžela v místních
kasárnách. Nestihla to. Porodila na nádraží v Litoměřicích
a děda Artur, už jako nadporučík Československé armády, ji za
pár dní odvezl domů do Liberce. Tatínek, narozený
v Litoměřicích, měl rodný list Československé republiky
vydaný v Litoměřicích č. 1.
I tak
mohla končit První světová válka. Většinou však skončila
nezměrným utrpením všech zúčastněných zemí. Obětmi, které
nebyly ani v 20. století překonány Druhou světovou válkou,
která začala o dvacet let později
Žádné komentáře:
Okomentovat