Už jenom proto, že lidem konkurují. Štěkají, koušou....Ať se
hnu kamkoli, jsou mi stále v patách, občas na botách. Moje partnerky je
posadily tak vysoko, že na jejich památku nedosáhnu. Srovnávání s jejich
předchozími muži s přehledem zvládnu, z toho se vymluvím, ale něco
jiného je to u němé tváře. Památce psa neutečete. Co všechno uměl, znal,
přinesl, ohlídal, vyslechl, jak se s ním povídalo. Jemu stačilo jednou
říct, ale ty…
Pes mě nemá evidentně rád. Má za to, že já, nebo moji předci
museli jíst psy a to se neodpouští. Panička může mít i dvě vysoké školy, když
na ni pes upře své moudré oči, místo, aby mu za poklesek v chování
vynadala a vyhnala ven do zahrady prohánět smysluplně krysy a holuby, tak si ho
přivine na svá ňadra a konejší jej. Políbí ho mezi ušima a nechá se psím
jazykem, kterým si pes před chvílí dělal hygienu konečníku, olizovat tvář.
Potlačil jsem chuť psa zabít, chytit za flígr a osobně ho
vyhodit do zahrady. A co jsem si nevyslechl? Pes je očkovaný, čipovaný, má
papíry.... Ale mně vadí programově. Rozumí všemu, miluje paní až tak, že by pro
ni do ohně skočil. A já, já bych se měl stydět.
Byly mi podsunuty příběhy psů hrajících v seriálech ze
života komunity blízkého okolí. Přiznávám, že rudnu a brunátním. Nemám rád
televizní seriály, novely zesměšňující a zjednodušující na plážích. Tam všude
je vše možné, jen ne překonat slepou Esmeraldu. Přeceňování psa, především
malého vzrůstu je nevkusné a zavádějící. Pes je ikonou své paní, která jej učí
a kazí. Je to úžasný přerod zvířete v diplomata v huňatém kožichu
s blechou na ocase, šlechtice „ducha“ v kožichu plném roztočů a těch
potvůrek, co roznášejí boreliózu.... Vykládejte tohle ženským, co psy kazí.
Vždyť často nevíte, s kým jednat v bytě. Jsou tam dvě. Jedna vás
nepustí ke slovu a ta druhá štěká taky.
Pes je dnes ze zákona na úrovni převzít dědictví, hrad Kost,
jihočeskou Bechyni. Vedle něho si pak připadám, že náhubek mám já, a vodítko
taky. Je čas vědět, kam se v tomto čase postavit. Pes stojí pevně na všech
čtyřech, člověk na dvou. Ještě není rozhodnuto.... Ať žijí lidé, co mají psa, a
ten o tom neví. Kdo koho má, toť zásadní otázka všeho spolubytí. Pokud na ni
odpoví pes jako první, pak pane jdi a skoč do hluboké studny, neboť pes tam za
tebou neskočí. Neví, že tam pro tebe má skočit, není robot, který by skočil.
Pes, má-li na výběr, neskočí. Pán se utopí a otázka je
zodpovězena, teorie ověřena. Ani pes zahrnut láskou neskočí, ani láska není
motivem, pokud to není první zákon. Pes žije s člověkem příliš dlouho, aby
pochopil. Ani člověk není motivem, aby skočil.... Strach o vlastní život je
prvotný. Je příliš inteligentní, aby pochopil, jak to mezi lidmi chodí. Lidé
předstírají, obchází zákony, každý upřednostňuje zachování sebe sama. Pes to
vidí, cítí a je zmatený. Neskočí a skočí-li, bude to individuelní rozhodnutí.
Zjednodušeně ošetřeno asi tak, jaký pán, takový pes.
Pes patří do boudy na dvůr do kotce. Hlídat dům, zahradu. Ne
všemu rozumím, ne všichni lidé mají na to, mít psa. Je asi prokázáno, že
skutečně pes může býti chytřejší svého
pána. Pak to už není legrace, ale příběh k hlubšímu zamyšlení.
Žádné komentáře:
Okomentovat