K nám na vesnici nikdy žádný cirkus, tak jak jej známe
odjinud, nepřijel. Machnín neměl žádné náměstíčko, kde by své šapitó postavil.
Byli u nás provazochodci, kejklíři a penězoměnci. Ti poslední v tělocvičně
národní školy o dvou spojených hodinách po třech korunách vstupného za žáka...
To ano. Ale jinak svět akrobacie, klaunů a drezury lvů, pardálů, lachtanů,
papoušků a sov nám byl zapovězen. Nebylo kde, a tak jsme vítali, že švec
Pelant, tam dole za Pfeifferovou továrnou, co je v ní dneska archiv, měl
ve voliérách, právě tu sovu, co jinak prý exceluje v cirkuse, vydru a
morčata. Nejsem si jist, zda mají v cirkusu morče, ale co vím jistě, tak
on měl doma i páva, andulku, korelu, holuby, docela malé slepičky, kachničky,
kozu, ovce, psa, králíky. Některé z těch zvířat jen tak pro okrasu,
ostatní, jak říkal, rád k obědu s knedlíkem a se zelím. A k tomu
spravoval boty, a za prohlídku zvěře nic zákaznictvu neúčtoval.
Protože bydlel úplně na úpatí lesa prodával stažené králíky,
protože ty se mu pokaždé vždy zázrakem hojně namnožili, čemuž se maminka se
sestrou smály a zvěřinu z králíkárny místního ševce rády kuchaly a pekly
na pekáči. Ale znáte to, brzy se našel nějaký cirkusák, co ševci záviděl ty
králíky a taky někdo napsal do Dikobrazu, jak se ševci z obce M. vyplatí
bydlet u lesa. Pořád si myslím, že to nebyl nikdo z obce M., kde jsme se
měli všichni rádi a nežalovali na sebe, neboť žalovat se nemá a závidět je taky
pěkně sprosté a zhovadilé.
Tak se stalo, co prý v Čechách od Bílé hory často. Švec
od Ovčí hory z obce M. si musel sednout za verpánek jinam a na cvičitelské
touhy se zvěří zapomenout. A víte, co je na tom nejlepší? Jeho syn, jak doma
pořád cvičili i ty psy, to okoukal a šel k policii dělat psovoda. A ne
ledajakého, toho nejlepšího v Severočeském kraji, nejlepšího
v Sudetech. Ono se to tak nějak říká, že…
Abyste si nemysleli, že jsme byli obcí bez cirkusu bez
náhrady, tak k nám občas přijížděli na náklaďácích vojáci naší lidové
armády. A teď vás potrápím, a neuhodnete proč. Samosebou, aby si zacvičili se
zbraní, ale takovou prazvláštní, hrůzostrašnou, dnes už zakázanou.
Plamenometem. Zbraň to byla smrtonosná, hrůzu a strach vzbuzující. Představte
si vojáka s něčím na zádech a s hadicí, jako od vysavače v ruce,
nebo ještě lépe, jako když hasič drží proudnici a z ní vylétají proudy
hořící vody. Takže máme vojáky z libereckých kasáren, auta, co je
přivezla, stříkačky na oheň a co schází? Objekt zásahu. A to vše jsme
z velké dálky pozorovali my, kluci vědomi si toho, že ani kluci
z Prahy, Bratislavy, Brna a Moskvy nemají doma takové vhodné objekty,
které liberečtí plamenomeťáci dobývají ohněm a řevem, čehož jsme byli
autentickými svědky.
Vojáci šli po bunkrech, těch dostavěných z roku 1938. Ty
jsou v obci od sebe vzdáleny tak, aby na sebe jejich posádky viděly. To
bylo tenkrát, při mobilizaci. My s kluky viděli počátkem padesátých let,
jak se takové bunkry dobývají ohněm při vojenském cvičení. Naši se vynořili se
zpoza terénní vlny a zaútočili. Bunkry se zazelenaly, zmodraly v plamenech
a nevím, a nechci vědět, komu z nás zvlhla kaťata a trenky. Proto nám to
koukání zakázali. Potom plamenomeťáky zrušili a naučili je jiné dovednosti.
Jejich potomky jsou nám známí unijní chemici.
Tím jsem, aspoň si to myslím, vyčerpal místní výjimečnosti
naší milé obce, kde myslíme především jeden na druhého, neměli jsme rádi, když
hoří bunkry, kde švec alternuje cirkus a lidé píší dopisy na různé adresy....
Žádné komentáře:
Okomentovat