Taky vám
bylo ráno špatně od žaludku, když jste chodili do první třídy?
Mě dozajista na zvracení bylo. Dostat do mě snídani neznamenalo,
že dojdu do školy nasnídaný. Obé se podařilo málokdy. Byl jsem
měkký, rozmazlený fracek národního správce prosperující
machnínské truhlárny Simm a Wagner, až příliš odpovědný
maminčin chlapeček, co byl přesvědčen, že není do školy dobře
připravený....
Můj mozeček nebyl připraven na zodpovědnost a podvědomě bránil
mé útlé chlapecké nitro tím, co měl. Co jsem měl v žaludku,
to muselo ven. A tak jsem cestou do školy poctivě zvracívával tu
po pravé, tu po levé straně ulice. Nijak jsem partu kluků, co mě
pokaždé věrně doprovázela, dlouze nezdržoval. Seznámeni s mým
denním rituálem počkali. Věděli, že o nic moc nejde a volali na
ty vepředu: „Počkejte chvilku, Jirka Wienerů blije.“ Počkali
a do školy jsme dorazili svorně v závěsu jeden za druhým.
Prvňáci, co nastoupili školní docházku v roce takových
dějinných změn, jako byla Stalinova a Gottwaldova smrt a měnová
reforma. Co proti tomu bylo mé ranní zvracení cestou do školy ve
vsi Machnín, okres Liberec, kraj tentýž...
Tyhle festovní rakousko-uherské národní školy byly dominantní
v každé sudetské vsi. Kasárna a školy, sem tam soudy,
obecní úřady, nádraží. Jeden se nemohl splést. Každý hned
věděl, kam patří, co teď, a co potom. Maminky nechodily do práce
a v rodinách nás bylo víc. Hodinky? Kdo by měl na ruce
hodinky. Samosebou, že první televize a telefon byly, aspoň v naší
obci, věc téměř neznámá. Zavolat si v noci sanitku,
jedině tak z hospody, z vrátnice továrny. Auta byla
v obci asi dvě, možná, možná tři.... Ani školu Únorové
vítězství pracujícího lidu z roku 1948 ještě plně
nezaskočilo. Učitelé jiné politické příslušnosti, než té,
co byla vedoucí silou společnosti (KSČ) byly „rozptýleni“ do
okrajových částí okresů. Nás prvňáky už učil učitel, co
přijel do Sudet z Prahy na umístěnku s cílem dosídlit
pohraničí a vychovat ze zdejších dětí ty, co vybudují
komunismus. To a ženské bylo skutečně programově nejblíž
novému řediteli školy po celých mých pět let docházky do
machnínské národní školy.
Domnívám se, že i tento poznatek mě přes slušné studijní
výsledky vedl k závěru, že ranní nevolnost se mnou
postoupila do druhé třídy. Rákoska, a to že soudruh ředitel
nešel daleko pro hrubé, vulgární slovo mě přesvědčilo o tom,
že já syn třídního nepřítele musím dosažením vynikajících
studijních výsledků, posilovat boj za mír a odhalovat své
nedostatky sebekritikou. U mě tedy formou blinkání cestou do
školy. Bral jsem ty řeči o černých ovcích, dětech reakcionářů,
co mají taková nepřirozená kosmopolitní jména, vážně. Ještě,
že Gottwald už byl bradou vzhůru. U nás v machnínské škole
by den co den byl nucen poslouchat, jestli není Žid a jestli už
doma nestloukají lift na cestu do Izraele: „Viď Wiener?“
Já to řešil tak, že jsem cestou do školy dál zvracel a ve
škole se stále hlásil, aby si soudruh ředitel všiml a nedával
mě dohromady se zrádcem Slánským. „Á, kdo se nám to hlásí?
Vejtaha...“, a už jsem měl nové jméno. Bezva mi posílil
sebevědomí a vyvolal jiného. Ten, kdo byl vyvolán, dostal z
krabice od margarínu kyselý bonbón – měsíček. Tím, že mě
soudruh ředitel ignoroval, mi vlastně zachránil chrup a chuť na
oběd.
Musím se zmínit o tom, jak se sedělo ve třídách. Školní
lavice byly z pevného rakousko-uherského dřeva, mistrem
truhlářem zhotoveny pro tři žáky . V provozu byly 60 – 70
let bez větší změny. Dubové dřevo, kování, řekl bych
železničního typu, po sedmdesát let naprosto spolehlivý
mechanismus sedátek. Deska sice počmáraná, ale bylo možno si
z ní přečíst – vyluštit: Radost z nastolení císaře
Karla na trůn, hurá do války té první, ale i něco, jako hoch
Hitlerovi….Ano, dějiny prošly mou školou i školní lavicí. Ty
pozdější školní lavice už zdaleka nebyly o škole a jejím
geniu loci, který každá škola má. Byl to hnusný prefabrikát.
Časná studená jitra naší školy… Dodnes je cítím
v podbřišku, jako v nose térované stěny chlapeckých
záchodků naproti naší tělocvičně. Ano, byla to prapodivná
doba. Většinou už na ni vzpomínáme v dobrém. Vymazali jsme
absurdity padesátých let, dva roky základní vojenské služby a
pamatujeme si jen to „dobré“. Bude to ještě chvíli trvat a my
budeme vzpomínat na tu naši školu jen v dobrém.
Žádné komentáře:
Okomentovat