Žitavské nokturno

Noční a nejen hudební zastaveníčko. Nálada noci plné hudby, která zní povědomě nejenom nám, plavcům, kdy ticho města vše objímá. To není jenom zvuk klavírů plný lyriky, to je i noční chlad a zvuk vlastních šlépějí, co zní na prastaré, černé dlažbě, krok, co krok. Inspirace noci v parku u květinových hodin na okruhu podél hradeb, kostelů a věží. I to je má Žitava plná snů, otevřených dveří a oken, spáčů, kteří se co chvíli probouzí ze sna.

Hudbu klavírů, houslí a hobojů slyším jenom já. Z kostelů se valí po schodech dolů všeobjímající ryk, ryk umírajících strojů, lidí a snů, které měly umřít kdesi v Sevastopolu u Stalingradu. Dnes po bývalé slávě nezůstal než sokl. Tam někde na křižovatce, blízko divadla jsem společně s Německou svobodnou mládeží položil věnec za nás, členy SSM z Liberce. A pak jsme se ve Weinau parku bavili. Stovky Čechů a Poláků, tisíce mladých ze Žitavy a okolí.

Jezdím do Žitavy velmi rád. To město zní bzukotem včel a voní květinami, posečenou trávou v parcích, plněné vozíčky nakupujících v obchodních megacentrech. Je to jen kousíček do Liberce, ještě blíž do Hrádku, Chrastavy. Nejraději sem jezdím navečer, v tom hloupém posunutém čase kdy v pět, v šest odpoledne je už tma, ta troška sněhu křupe pod nohama a do ulice sporadicky svítí sem tam dům. Žitava vypadá bizardně. Co dům, ulice, jako by jí z úst vypadl zub. Ti, co tam nejsou, nesvítí. Už dávno odjeli na západ, hledat štěstí.... Štěstí s podivem sedá tam, kde už bylo a je ho velká hromada a noční hudba – nokturno hraje jako o závod.

Žitavo, Žitavo, kráso bolestná, tak nepodobná blízkým sudetským městům, hudba, kterou slyším jenom, když spím, když poslouchám a vidím Žitavu v kontextu dějin, jak hoří, jak ji obsazují, budují a bourají. Hudba zní a nokturno na tvrdo si hledá místo na slunci.... Na slunci? Jde přece o hudbu spáče, kdy ten, co spí, má snít o městě, kde najdete všechno. Ač vám to bude znít všelijak, mají tu hřbitov jako park, jako výstavní síň soch a pískovcových plastik. Je to tu jako v muzeu. Nokturno tiše zní nocí, auta ševelí po asfaltu, děti si hrají na písku, dospělí míří rovnou na lavičky, mladí do bazénů, do lesů kolem, k vodě, na Ojbin.

Škoda, že se Žitaváci neučí víc česky, neberou si Češky a nejsou z nich milující se manželé. Jsou trochu tvrdí na jazyky. Rusky jsme my mluvili špatně, oni hrůzostrašně. Jak je to nyní s angličtinou, nevím, neumím posoudit. Anglicky, moc neumím.

Nokturno tiše doznívá, sněhové vločky padají a taky déšť ustává. Středeční trh na náměstí, jako by nebyl. Vzpomínám si, že prodejce na korbě nákladního auta naplnil tašku až po okraj vuřty a nabízel ji za 10 marek. Nokturno už není slyšet, hluk města zesílil a zmohutněl.

Můj výlet do Žitavy končí. Hvězdy už vyšly a měsíc svítí jako rybí oko. Nokturno to je jev silně individuální.... Ahoj město, co s našimi sousedí.