sobota 28. června 2014

Řidiči


Tatínka jsem si vážil pro jeho báječné vlastnosti. Jednou z nich bylo, jak se uměl chovat na silnici. Jak byl jinak i pruďas, tak emoce za volantem neprojevil nikdy. Prstík nahoru, vášnivý pohled co zabíjí, slova, co nemá slyšet nezletilý, to a mnohé jiné z italské vášnivé automobilní rozmluvy - tatínek ne. Jakoby za volantem naší škodovky seděl anděl, sám svatý František z Assisi. A hned vedle něho já, adolescent opupínkovaný v obličeji a za krkem a moje matka vzadu za tatínkem. Já jsem jí říkal, samozřejmě potichu, aby to nikdo neslyšel, admirál Ušakov, neboť tatínka kárala stále slovem, ale někdy sáhla i fyzickému pokárání a tahala jej za uši.
Moje matka a tatínkova žena se neovládala a za neopakovatelného slovního doprovodu komentovala tatínkovu jízdu, která se jí nelíbila, nebo jízdu někoho, kdo nás míjel. Tehdy tahala tátu za ucho a já vzpomínal na kruté dějiny carského Ruska a na ty, co v minulých stoletích sloužili na lodích na rozbouřených oceánech pod náročnými veliteli Ušakovem a Nachimovem.
My ale brázdili asfaltky druhé poloviny 20. století a mít výdrž, nestrhnout volant, nezabít sebe, spolujezdce, ty naproti v Dacii, mělo v sobě pokaždé kus hrdinství, silné sebeovládání, které jsem bezmezně obdivoval. Tatínek auta miloval. Tak, jako já miloval knížky, ilustrace a obrázky, táta se těšil do auta. Nikdy plechy auta neotíral o pangejty, auto ručně myl, leštil, pumpoval duše, auto luxoval. Samozřejmě, že jsem se pokaždé za odměnu v naší pevné měně na péči o auto rovněž podílel. Peníze jsem nevyžadoval, ale tatínek mě pokaždé za práci odměnil.
Když tátu někdo naštval, každý jiný by třeba zařval, bacil něčím o zem, ztloukl by děti, ženu, psa, rozmačkal kanárka v hrsti na kaši. Táta si ale sedl na židli, dal si čaj a chleba s máslem, protože byl vegetarián. Jedl pomalu, tak aby se vrátil do reality a zareagoval tak, že se šel uklidnit luštěním křížovky. Žádná mu neodolala. Naše knihovna byla z poloviny plná knížek, co mu poslala redakce novin za vyluštěnou tajenku.
Jako dítě vyrůstal v metropoli Sudet - Liberci v období před Druhou světovou válkou, a tudíž poznal fašismus v plné nahotě. Nic z toho, co platilo před rokem 1935, už nebylo pravda po vítězství Henleinovy strany v Sudetech. Sousedé přestali zdravit své sousedy a politika se stala hlavním tématem diskuzí všech vrstev obyvatel. Zdravý selský rozum si zachovali jen někteří. Šest let okupace a vyloučení většiny německého obyvatelstva z tohoto území mělo vliv i na myšlení a konání mého otce. Jednoduchá řešení nebyla to pravé.
Měl jsem to štěstí, že já jsem už vyrůstal v prostředí tolerance, a že můj tatínek mi byl vzorem při řešení řady životních konfliktů svou tolerancí a životními zkušenostmi. Jsem mu za to neskutečně vděčný. Je hezké a naprosto přirozené, že děti by měly mít své vzory. Nacházet by avšak měly hlavně v rodinách, v rodičích a prarodičích, v jejich postojích, v jejich rozhodnutích.

 Pro mě bylo podstatné, co v osudových letech dělali rodiče. Kéž by své zkušenosti přenesli i na mé spolužáky a přátele. Ne všichni měli rodiče jako já.

Žádné komentáře: