Tak nějak jsem zareagoval na mail vědeckého pracovníka z Pamětí národa, co mi píše: Potvrďte mi prosím, zda A. W. narozený tehdy a tehdy v roce 1897 byl vaším dědečkem....
Byl. A byl jím dlouhá léta až do roku 1971. Nikdo si jej s nikým
splést nemohl, neboť byl podobný všem, co byli od narození tací,
jací byli. Můj dědeček Artur. Jeho oblíbeným vnukem jsem byl
já. Měli jej jeho děti rády? Nevím, byl dost tajnůstkářský.
Správcoval na židovském hřbitově v Liberci, rád hrál
karty, sbíral známky, čile si korespondoval s filatelisty ze
západního, kapitalistického Německa. Neměl rád Němce,
nekolaboroval s nikým. Byl Čech jako poleno, měl rád českou řeč
se níž se rád mazlil a mě, kterého pořád někam a do něčeho
strkal.
Ještě za starého Rakousko-Uherska se oženil, počal mého
tatínka a celá 20. léta minulého století prožil bůh ví kde a
jak. Gestapo si pro něho přišlo hned první den okupace Liberce
v říjnu roku 1938. Následoval koncentrační tábor
Sachsenhausen a neuvěřitelné vycestování z Německa.
Možnost opustit Říši do 48 hodin byla dána dvěma stům
rakouským důstojníkům, Židům - držitelům německých
vyznamenání z První světové války, což se týkalo i mého
dědečka Artura. Nikdy mě nenapadlo vracet se v životopise
mého oblíbeného příbuzného k létům 1918 až 1928,
k létům, o kterých nikdy nemluvil, a které mi proto
připadaly, že nestály za řeč.... A asi ne.
Strýc Waltr, který se narodil v Liberci na konci 20. let
minulého století vzpomínal: „Otec, pravděpodobně stále
v uniformě, s matkou a tvým tátou byli v Berlíně
na vyslanectví. Jestli v uniformě nevím jistě, spíš
v hodnosti, kterou získal za První světové války.
Ve stejném nasazení pracoval i na vyslanectví v Budapešti.
Odtud s celou rodinou odešel do Liberce, do Sudet.“
Teď si vzpomínám, že děda, vedle úžasně čisté češtiny
mluvil německy bez libereckého akcentu, dále anglicky, francouzsky
a maďarsky. A potom chodil deset roků jen hrát šachy? Proč se
mnou nikdy nemluvil o své práci na vyslanectvích? Proč jej
gestapo zatklo první den, kdy Němci vstoupili do Sudet? Jak se
dostal do seznamu těch, kteří mohli na Hitlerovy narozeniny
opustit Říši, koncentrační tábor? Je to vše vůbec pravda?
Děda se opravdu dostal do Palestiny ve skupině významných
intelektuálů, spisovatelů. Vzpomínám si, že jednou mi zcela
náhodou mezi řečí řekl, že se důvěrně znal se Stefanem
Zweigem a snad i Klausem Mannem. Je zajímavé, že všichni prošli
Evropou s pomocí československých dokladů, které byly vystaveny
v blízkosti místa, kde dědeček Artur žil. Děda se nikdy
nechlubil tím, čím byl, co dělal. Myslím si, že jeho život,
ač nebyl životem špióna, byl plný dramatických zvratů, z nichž
vyšel s čistým štítem, a že se nemusil stydět za to, co
dělal.
Patřil dozajista k těm tisícům, kteří neváhali jít do
boje s fašismem a případně obětovat i své životy, aby
zachránili jiné. O to víc teď obdivuji takové skromné lidi,
jako byl můj dědeček Artur, kteří ať byli, nebo nebyli špióny,
bojovali za něco pro nás, pro budoucí generace, které si tak
málo váží významu slova mír. Mír, kterého se nám dostálo i
tím, že jej za nás pomohli vybojovat i lidé, jako byl můj
děda....
Žádné komentáře:
Okomentovat