Studny
a senkrovny se od sebe moc neliší, ale splést si jednu s druhou
v období žízně, nijak zvlášť nepotěší. Studna bývá
hlubší, tudíž je v ní více vody, senkrovna má přepad
vody ven, což vede k tomu, že v téhle díře zůstává
díl více hutnějšího sajrajtu než očekáváte. Nebyl bych dítě
ze vsi, kdybych nespadl aspoň do jedné z těhle děr a to
v mém případě opakovaně. Nijak zvlášť nedoporučuji
přesto, že v pozdějších letech se tomu zasmějete i vy a
nejen vaši kamarádi, kteří tenhle „humorný“ příběh
slyšeli poprvé...
Poprvé
jsem do toho spadl v pěti letech v sedě na tříkolce,
když jsem si najel na prkna, která jistila sesuv vykopané zeminy
zpět dolů, do právě vykopané senkrovny, která byla asi dva
týdny ve zkušebním provozu. Sedíc na tříkolce, nahnul jsem se
více dopředu a pak si nic víc nepamatuji, než že jsem seděl
opět na tříkolce uprostřed hovínek a biologického odpadu, který
se už čtrnáct dnů lil doma do záchodu. Nic mě nebolelo,
netlačilo, než že to smrdělo a lepilo se všude. Zajímavé bylo,
že to bylo i na vnitřní straně kalhot, za krkem, pod košilí,
v rukávech i v ponožkách. Měl jsem na hlavě čepici se
štítkem a i pod ní ve vlasech jsem cítil, jak se něco třese a
lpí.
A
k tomu všemu jsem koktal. Chlapi, co senkrovnu dva měsíce kopali,
byli tři bratři z nějakého ústavu, ne příliš bystří a
jako bonus koktaví. Neměli mě čemu naučit, ale i tak jsem stačil
já od nich odkoukat a lehce zvládnout tu zajímavou dělenou řeč
– koktání. Rodiče z toho byli jurodiví, ale správně
doufali, že mistři díla odejdou a mně zůstane jen vzpomínka...
V rozporu s jejich přáním jsem do první třídy nastupoval
s papíry, že jsem retarda, odnaučený kokta. Samozřejmě ve
zkratkách a šifrách, což vedlo pozdější kádrováky
k rozličným závěrům a úvahám, kam mě zařadit, kam mě
doporučit, a jak se mě zbavit. Často byl zpochybňován můj
intelekt, neboť naučit se obstojně koktat za pár týdnů bylo
v padesátých letech minulého století podnětem k přijetí
závěrů i o možném protistátním spiknutí. Mě tehdy zachránil
věk a dosavadní bezúhonnost.
Řval
jsem tehdy jako lev. Skruže kolem mne daly mému hlasu zvuk válečné
polnice. V tu ránu byli u mne koktaví bratři, kteří právě
posvačili a trávili čas čtením Rudého práva, neboť denní
tisk byl v době svačiny brán jako součást odpočinku. Místo
rozboru tisku, se čile rvali s mou máti, která chtěla do
těch sra...k skočit za mnou. Pak přiběhli dělníci z truhlárny,
táta se svou sekretářkou, pan Michálek, přítel rodiny, sousedi
a chlap, co kopal hrob na hřbitově přes ulici. Vytáhli mě na
provaze, ale vše kolem mne bylo přilnavé a všude ulpělo to
smradlavé.
Když
už jsem byl venku, nikdo mi ruku nepodal, ale sehnali hadice z celé
ulice a na dálku mě ostřikovali, jako by myli malomocného. Stejně
tak chudáka tříkolku. Potom si každý připisoval k dobru
moji záchranu a v životopisu uváděl, že zachránil topícího
se chlapce s velkým nasazením vlastního života ve složitém
prostředí ohrožující zdraví a v těžko dýchatelném
prostředí. Je pravda, že jsem se za svého života do žumpy
propadl ještě dvakrát, ale to už bez mediálního zájmu. Ale
věřte mi hovínko smrdí stejně, ať je vám pět nebo dvacet.
Co
dodat. Studny bývají hluboké, voda v nich je pitnější a
pokud vyjdete ven živí, pak je rovněž na co vzpomínat. Co nejmíň
takových vzpomínek vám přeje vícebojař v tomto odvětví,
dnes už vysmátý váš Egon.
Žádné komentáře:
Okomentovat